Teja vypráví o spletité osudové cestě

Teja vypráví o spletité osudové cestě

kočičí útulek
Žila jsem životem venkovní toulavé kočičky, alespoň co si pamatuji. Jsem drobnější postavy, a tak se všude dostanu a každou skulinkou se protáhnu. Chodím spinkat do kůlničky na jednu zahrádku, kde bydlí lidé. Dávají mi trošku najíst. Nemůžu si až tak úplně stěžovat, protože za mnou chodí ještě další lidé, kteří mne krmí podstatně více. Hlavně tedy jeden hodný pán, co nás kočky pouští v zimě do vytopeného sklepa. Jinak se ale zdržuji u jiných lidí právě v té kůlničce, jak už jsem jednou zmínila. Trápí mne blechy, které umí pořádně kousat a moc to svědí. Mám také svrab v uších a kožíšek celý zplihlý a slepený.

Stejně tak jako každý den vyrážím i dnes na obchůzku. Najednou cítím strašlivý náraz, okolím se rozléhá ohlušující rána. Velmi pomaličku přestávám cítit tu neúnosně mučivou bolest a ztrácím vědomí. Točí se se mnou celý svět. Cítím krev a nemůžu se ani pohnout. V tlamičce jakoby mne bodalo tisíce jehel a navíc, když chci otevřít oči, vůbec to nefunguje. Ztrácím vědomí, pak se probouzím a stále dokola se opakuje situace, kdy upadám do neznáma. Kdosi mne zvedá, strašně mne to vysiluje, až se někde uvnitř zalykám neuvěřitelnou a svazující bolestí. Ten kdosi mne odnáší ze silnice na krajnici. Slyším slova: „to je hrůza, už je mrtvá, chudinka“. Druhý hlas odpovídá: „dej ji alespoň na stranu, aby jí auta nerozjela úplně.“ V duchu si říkám, že už vím, jak bolí smrt a moc si přeji, aby tomu byl brzký konec. Nechci už na tomto světě být, strašně to všechno bolí a opět se někam ztrácím. Celý svůj život vidím v krátkém sestřihu, jak je najednou přehráván jakoby na filmové pásce.

Probouzím se na veterině, tak tomu zařízení alespoň říkají dva lidé, kteří mne sem odnesli. Jenže, pan doktor povídá, co vše se mnou bude muset udělat a nakonec také povídá něco o penězích a celkové sumě. Co znamená vlastně suma? Co znamenají vlastně peníze? Nějaká suma peněz, kterou budou muset lidi za mne zaplatit. Suma peněz, kterou budu lidi asi stát. Lidé se na sebe dívají a nakonec odcházejí pryč s nepořízenou a mne odnášejí také. Nemůžu to pochopit. Jsem samá rána a zlomenina, přesto odcházejí? Pan doktor situaci také neřeší, bohužel. Samovolně se mi spouštějí slzy. Všechno mne bolí, každý dotek cítím, jako bych ležela na hromadě trní. „Pomozte mi, prosím!“ Jakýkoliv pohyb je velmi náročný a bolestivý, řežou mne v tlamičce polámané kosti, mám zlomenou čelist, neumím jíst a nedokážu ani pít.

Ležím v trávě, sem tam se zvednu a zkouším pohnout tlamičkou, nejde to. Stále dokola se dostavuje neúnosná bolest. Mám nepřekonatelný hlad, a tak přemýšlím nad krutostí světa. Proč mne tak zničenou a tak moc poraněnou vůbec nechali naživu? Když už mi nikdo nemohl pomoci a zůstala jsem na smrt zbědovaná, měli mne raději zabít, než abych musela tak moc trpět. Jsem nešťastná a plná bolesti. Co naplat? Co s tím můžu udělat?

Dostavuje se ukrutný hlad, a tak zkouším kousat kousíčky čehosi v mističce, kterou mi na zahrádce nechali lidé. Nejde mi jíst, zkouším tedy potravu po kousíčcích polykat. Cítím tisíce nožů, zlomená čelist se pohybuje a rozdrcené kosti v čumáčku se zabodávají do patra, každý pohyb je jako říznutí nožem s příměsí krve. Bože, je to tak moc strašné. Slzy mi stékají po čumáčku. Přemýšlím, proč se v těch nejtěžších životních situacích dovoláváme vlastně k Bohu. Samozřejmě, že vím proč tomu tak je. V těžkých chvílích se jednoduše dovolávají k Bohu všichni. Dovolávají se zkrátka i ti, kteří jsou ve skutečnosti nevěřící Tomášové. Já ale věřím určitě, věřím ve vyšší moc, ve vyšší sílu. Věřím v něco, co neumím pořádně vysvětlit. To jediné mne v tuto chvíli drží nad vodou, to jediné mi může dodat sílu a pomoci mi ven z trápení. Nemám moc šancí na přežití, buď se zmátožím, anebo zemřu pomalou smrtí, zemřu bolestí a hladem, jiné možnosti a vyhlídky na budoucnost nemám. Je to bohužel tak, tomu se ve skutečnosti říká tvrdá realita.

Sbírám poslední síly a najednou toužím žít víc než kdy jindy. Ne, já to nevzdám, budu bojovat do poslední chvíle. Cítím, že mám poslední šanci. Víte vy vůbec, co znamená bojovat o život? Jakmile cítíme smrt, snažíme se jí bránit z posledních sil a najednou máme ukrutnou sílu, která nás žene dál. Najednou dokážeme lámat skály a to, co se nám zdálo být nesplnitelné a nemyslitelné, je najednou reálné a plné nebývale silné, silnější než si kdo dokážeme představit.

Zkouším kousat potravu, moc to bolí, ale s každým soustem a skousnutím se učím vstřebávat, chápat a rozumět bolesti. Vyrovnávám se v tíživé situaci s ukrutnou bolestí až tak, že si ji začínám plně neuvědomovat. Bolest ustupuje s tím, jak si na každý stisk pomaličku přivykám.

Časem jsem se začala cítit o něco lépe. Jsem smířená se svým osudem. U čumáčku se mi tvoří stále bubliny a rovněž do sebe nasávám hnilobný zápach tlejících zbytků potravy, které se mi pravidelně usazují v rozdrceném čumáčku, ale už jsem si zvykla. Čumáčkem mi protékají tekutiny a zároveň se zalykám u jídla. Kousky potravy nasávám dírami v patře tlamičky do čumáčku. Dírami, které způsobil náraz automobilu, to když mi rozdrcené kosti v čumáčku prorazily tlamičku.

Přežívala jsem na zahradě těch, co si říkají lidé. Další lidé mne chodili krmit. Na zimu nás pouštěl nějaký hodný pán – také člověk do sklepa svého domu. Pán ve sklepě topil, aby nám nebyla zima. Když pak skončilo zimní období, zase jsem běhala se svými kamarády po venku a nacházela jsem si místečka na spaní, kde se jen dalo. Chvílemi jsem žila, chvílemi přežívala. Byl to opravdu každodenní boj o život, vše na úkor zdraví a trápení. Nějaké ty radosti by se také našly, jako například papání anebo vyhřívání se na sluníčku, když byl zrovna krásný slunečný den.

Po dlouhých měsících se dostavilo celkové oslabení. Zbědovaná jsem strádala a strádala. Lidé mne vídali s nudlí u čumáčku, byla jsem vyhublá na kost a z pusinky mi často tekla krev. Zlomeniny mi po čase sice tak nějak srostly, některé zlomeniny srostly lépe, jiné hůře, ale nakonec přišlo oslabení celkové a málem by mne také porazilo. Měla jsem zkrátka namále. Přišla rýma, nachlazení a sípání. Ti měkkosrdcatí si mne začali všímat více, věděli totiž, že začíná být zle. Věděli také, že pokud mi nikdo nepomůže, bude se mnou definitivní konec.

Nakonec , když jsem dlouhodobě strádala, mne kdosi naložil do bedýnky a ujížděl se mnou daleko předaleko. Lidé byli rozrušení, o něčem mezi sebou hovořili, také někomu volali. Nakonec mne odvezli na veterinu, kde mi pan doktor dal injekci a léky také na dny následující. Byla jsem nakonec opět vysazená na místečku, kde mne původně sebrali. Nechápala jsem, co to mělo znamenat. Celou dobu, co mne ten den odváželi, jsem se jen ukrutně bála o svá koťátka.

kočičí útulek
Po pár dnech se situace opakovala, ale to už nás lidé naložili všechny. Tedy, abych to upřesnila, naložili mne a má maličká koťátka. Jedno koťátko mi zemřelo, moc jsem pro maličké plakala, ale nedalo se nic dělat. V kůlničce jsme všechny kočičky ležely ve špíně a moči, nikdo nám nečistil podložky v pelíšku, a tak jsem svá kočičí miminka stěhovala z místa na místo. Přežít v nízkém věku v takové haldě špíny byl vlastně zázrak. Další tři miminka odjela naštěstí nakonec se mnou.

Odvezli nás strašně daleko. Seděla jsem se svými koťátky v přepravce a ani jsem nedutala. Na svá koťátka jsem sykla, aby raději také mlčela, to z toho důvodu, aby na nás nebyla soustředěná moc velká pozornost. Přivezli nás do velké kočičí nemocnice. Některé kočičky kulhaly, pár jich mělo nemocné oči, sem tam okolo nás proběhla nějaká opelichaná kočička, ale našlo se tady také několik normálních kočiček a pár exotů, například mourinka, kterou oslovovali Amálka, ta se chovala vážně divně, rozhodně to byl velký mazec.

Nová panička se mnou stále jezdila na veterinu, protože vůbec nepochopila a ani páníček nepochopil, jak vlastně po tom strašném úrazu můžu fungovat. Ti dva totiž vůbec netušili, že můžu vylučovat tekutiny čumáčkem. Přišlo jim zvláštní, že jdu dost cítit, to protože mi z čumáčku vytéká směs shnilého jídla a pití. Páníčkové zároveň netušili, že mám díry v patře tlamičky, zlomeninu čelisti a ještě stále hnisající oko. Další potíže páníčkové zjistí až časem, to až budu po operaci a až mne vypustí z karanténní klece, ti se ale budou divit. O tom se ale dozvíte až v dalším příběhu, který napíše sám život.

V současné době se cítím velmi spokojená. Všichni kolem mne běhají a vše kontrolují. Kontrolují, abych měla čistý pelíšek, čistá koťátka, nové čisté plenky, plné bříško. Tady opravdu dbají na plné mističky, čistou vodu i kočičí mléčko. A můžu vám povědět, že se mám vážně skvěle. Chodí za mnou návštěvy a dělají na mne ťuťu a taky ňuňu a na má koťátka stejně tak. Dostáváme spoustu dárků, samé dobroty. Moc si to tady všechno užívám a už nikdy nechci bydlet opuštěná venku a čekat na to, zda se zrovna dnes najím a zda vůbec právě dnes přežiji. Nikdy už se nechci vrátit do nevyzpytatelného světa plného nebezpečí. Srážka s kovovou potvorou mi naprosto stačila a čekání na neurčito také. Chtěla bych zůstat už navždy v teple a v péči milujících páníčků, a tak pevně věřím, že to současní páníčkové všechno zařídí tak, abych už nikdy nemusela strádat ani trpět. Pevně jim věřím, nic jiného mi totiž ani nezbývá.

Vaše Teja

Autorka: Kristýna Kacálková

Statečná Teja


Milá Tejo,
moc jsme Ti všichni drželi palce, palečky i pacičky celý dnešní den. Jsi moc statečná
a za pár týdnů z Tebe bude moc velká krasavice
Pokud by jsi potřebovala cokoliv, tak popros
tetičku Kristýnu ať nám všem dá vědět. A určitě přispěchá spousta tvých obdivovatelů
teta Miri

Přihlášení

 

Facebook a my

Spolupracujeme

Podpořte nás nákupem přes tento banner u Zoohit.cz



Podpořte nás nákupem přes tento banner u Superzoo.cz

Vse pro kocky v Superzoo.cz

Podpořte nás nákupem přes tento banner u Krmeni.cz

Podpořte nás nákupem přes tento banner u CatROUND
CatROUND 200px x 200px

Náš útulek se účastní projektu "Click and Feed"


Náš útulek se účastní projektu "Běhejme a pomáhejme útulkům"


Majitelé společnosti PAS s.r.o. nás podporují a i můžete i vy pokud u nich nakoupíte s poznámkou "Srdcem pro kočky" v objednávce, dostanete 10 % slevu na celý sortiment.






Seznam kočiček