Výsledek lidské lhostejnosti

Pocházím s vesnice a žiji na vesnici. Takže o kočičím životě na venkově něco vím. Ne, nebudu házet všechny lidi do jednoho pytle. Jen se jich většina dívá na kočky stejným způsobem jako před 100 lety. Jenže doba se změnila. Nejsou už všude pole, statky plné myší a hojnosti. Málokde je alespoň pořádná suchá a závětrná stodola. Podmínky koček, které nemají domov, jsou jen málo k přežití - nebo spíš k nepřežití.

Nebudu mluvit obecně. Zářným příkladem jsou nové dva přírůstky v depozitu.

Holčička Julinka, které je sotva půl roku. Váží jen 1 kg, protože je to jen kostřička potažená kůží. Srst měla polodlouhou, zcuckanou, ne nepodobnou srsti kocourka Martínka, jehož příběh jste četli. Zhnisaný obličej, hnidy, blechy, vnitřní paraziti - snad všechny, co kočka může mít.

Diagnóza: játra, ledviny včudu, 14 dní je na infuzích, snaží se jíst dietu, nyní už i pít. Nezdá se vám to k žití… také skoro není.

Chlapeček Ivánek: věk odhadnut veterinářem na 8 let, celoživotní nekastrovaný tulák, k lidem šel, až když už skoro umíral. Při příjmu vážil 1,5 kg, hřbet má široký 3 cm. Srst jeden obrovský dred, vůbec nejde ostříhat, plný všech možných i nemožných hnusů. Není sice rozežraný larvami, ale v podstatě je na tom hůře než Martínek. Nemá zuby, opět selhávající ledviny, játra, vypadá to i na špatná střeva. Ivánek byl 2 hodiny po příjmu resuscitován. Infuze dostává ještě nyní.

Oba se dostali do depozita nezávisle na sobě v jeden den, každý je z jiného místa a přinesli je různí lidé, ale oba jsou z vesnice. A můžeme jen tušit, že příběh mají velmi podobný.

Jejich původ?? Jednoduché si domyslet, je to tisíckrát a milionkrát stejné. Majitel má kočku. Je mu líto ji kastrovat, je to přeci proti přírodě. Jen ať si mrouská, nekontrolovatelně množí, rodí koťata jak na běžícím pásu. Je to přeci příroda. Koťata se narodí, někdo je utopí, a ti „milosrdnější“ nechají svému osudu.

Třeba jedna paní, kterou jsem osobně znala. Kočky podle svých slov milovala. Koťata nikdy netopila, ale také nikdy nekastrovala. Přesto, že jsem jí opakovaně nabízela kastraci, odvozy koček na veterinu, a to na vlastní náklady. Přeci jim nebude ubližovat. Je to příroda. A kočky se prý pak nějak ztratí. A tak kočky několikrát do roka porodily. Některá koťata zemřela hned, některá časem. Ta, která si Nejvyšší kočka nepovolala k sobě hned a měla to štěstí, že přežila, jsem pak měla tu čest vídat u plotu, se zahnisanýma očima, rýmou, olezlými kožíšky a tak dále. Počet přeživších se zmenšoval. Každoročně z vrhů tří rodících koček zůstalo jen pár živých koťátek, některé kočičky se odtoulaly, jiné skončily pod koly aut, zemřely v zimě či na nemoci. Odcházely utrápené, zesláblé a rozhodně dlouze. Pod pojmem „ztracení, či zmizení“ se skrýval bídný konec, který dotyčná osoba neviděla, či nechtěla vidět. Nevím, zda by si toto příroda přála…. Pokud bude někdo argumentovat tím, že kastrace je proti přírodě…

Píšu tento příběh paní proto, že je podobný tisícům a možná milionu dalších. Takový či podobný příběh je i příběh našich nově příchozích kočiček. Přála bych každému člověku, který řekne, že je to příroda, aby hleděl do očí ztrápené kočky, která celý život bojovala aspoň o bídné přežití. A která bojuje i v tu chvíli, kdy je konec na blízku, a s tím i vysvobození z bídného života… i o tu bídu, kterou dosud poznala bojuje. Jako resuscitovaný Ivánek.

Konec mého příběhu s touto paní byl částečně dobrý. Po její smrti se kočiček ujala jiná hodná paní, která je nechala všechny kastrovat a poskytla jim doživotní azyl. Té hrstce statečných, kterým se podařilo přežít.

Ale ne všechny mají takové štěstí. Jako třeba zrovna Julinka a Ivánek. Jejich osud je velmi nejistý a spíš blíže smrti než záchraně.

A proč?? Protože jejich maminku, jako tisíce dalších kočiček, nikdo nevykastroval a „ve jménu přírody“ je nechal jejich krutému osudu.

Prosíme tedy jejich jménem, prosíme a škemráme tím nejvemlouvavějším kočičím hlasem. Prosíme, žádáme, apelujeme. Kastrujte! I jedna kastrovaná kočička znamená mnoho.

To, že nepřibude spousta dalších kočiček, které budou bídně hynout na ulicích. To, že útulky nebudou narvané k prasknutí a bude více místa a naděje pro kočičky, co už na ulici jsou. My, blázniví kočkomilové, co máme domácnosti plné zachráněných chlupatých kožíšků, útulkové tety, které obětují první poslední, aby pomohly, a všichni ostatní, co jim není osud koček lhostejný, nemáme tolik sil, abychom napravili a zachránili všechny tyto bídné kočičí životy. I když se snažíme ze všech sil. Pomozte nám i vy. Kastrujte, nemnožte další a další zvířátka, je to to nejmenší a nejdůležitější co může každý kočku udělat.

Jste zodpovědní za každé kotě, které se narodí. Pokud pro ně nemáte domov a zodpovědné majitele, raději kočku vykastrujte. Žádné alibistické mizení a to, že se o sebe kočky postarají samy!. Pokud kotě jen tak necháte jeho osudu, musíte počítat s tím, že mu vystavujete pravděpodobný rozsudek smrti.

V dnešním světě se hodně mluví o euthanasii. U zvířat ji již provádíme celkem běžně. Je velmi těžké rozhodnout o tom, že již nastal čas pro věrného chlupatého přítele, který již nemá naději žít, třeba v důsledku těžké nemoci a bolestem. Myslím, že rozhodnutí, aby přibývala další a další nechtěná koťata, by mělo být ještě těžší.

Autorka: Zdeňka Plachá, depozitum Jílové