Něco málo o pokřiveném charakteru a lidské zrůdnosti

Po šesti letech práce u spediční společnosti přestupuji z divize logistiky na divizi operační. Po pár týdnech práce na operačním oddělení získávám pracovní zařazení u námořních přeprav. Mám na starosti své zákazníky, se kterými se domlouvám na doručování kontejnerových zásilek převážně z třetích zemí. Nesu plnou zodpovědnost za přepravy z místa A do místa B. Jsem nadšená, práce je to velmi zajímavá a navíc mne baví, ač vždy v mém srdci zůstanou na prvním místě zvířátka.

Mé původní pracoviště logistiky se nacházelo ve stejném areálu, ale na jiné budově než se nachází má současná kancelář operačního oddělení. Většinu kolegů z hlavní budovy jsem dobře znala již před nástupem na novou divizi, ostatní kolegy jsem začala postupně poznávat. Kolektiv zde máme mladý, tvárný a na první pohled dá se říct nadmíru vyhovující.

Na operačním oddělení pracuji již třetím rokem. Změna je život, a tak mne tato práce mnohdy vytrhne z tvrdé reality péče okolo týraných zvířat. Navíc, bez práce nejsou koláče.

Od první chvíle nástupu na divizi operační si začínám všímat odlišných mravů. Příchody do práce a čas některé kolegy netlačí. To, co bylo nutné dodržovat na logistice, tady na operačním někteří z kolegů neřeší. Zůstávám v roli pozorovatele a jako tichá šedá myška si odvádím svoji práci.

Jeden z pracovních kolegů, říkejme mu Presley, je naprostou výjimkou mezi všemi. Všímám si, že tento člověk chce být mimořádně v popředí, a tak se snaží být také mimořádně vtipný. Jeho pokusy o legraci mu stará garda trpí sem tam lehkým úsměvem, jindy slovy “vtipné, ale to už stačilo“. Většina kolegů však zůstává v němém údivu a vzájemné pohledy napovídají, že rovnováha kolegy Presleyho nebude zcela stabilní. Časem o tomto kolegovi zjišťuji více a dochází mi, z jakého důvodu ho ještě nikdo neumlčel. Presleyho chování je nucenou trapností, ale především se také jedná o něco, co už je zažité, přehlíží se, trpí se a toleruje zároveň.

Presley je zaměstnám jako řidič, měl by se tedy zdržovat po většinu pracovní doby v terénu, opak je však pravdou, po většinu dne nám dělá společnost v kanceláři. V duchu přemítám o pracovní morálce, ale mlčím. Reakce mých kolegů mne však utvrzují v tom, že si většina myslí to samé. Presleymu je při rozdělování tras a předávání zásilek vše nemilé, každá taková práce je provázena mnoha slovy o tom, proč to nejde a jak to bude zase složité. Pro své přepravy si volím z řad jiných řidičů, abych se tak nemusela doprošovat o pomoc.

Presleymu táhne na čtvrtý křížek, má prošedivělé vlasy a identifikujete ho naprosto přesně vždy, aniž byste tohoto člověka museli vidět. Jeho příchody do práce jsou provázeny mohutným řvaním, bučením, mručením, štěkáním, mňoukáním, mnohdy i hlasitým zpíváním a podobnými podivnostmi. Od vchodových dveří z přízemí se jeho řev line až do prvního patra, kde máme kancelář. Tyto situace se opakují denně. Ve dveřích kanceláře se ozývá hromobití: Čau Bondííí a Bondkýýý a celý den se pak nese v heslech “bonduele“. Popravdě, musela jsem si dlouho zvykat, přesto jsem si doposud nezvykla úplně.

Každé ráno Presley obsadí na dlouhou dobu kuchyňku určenou všem. Po snídani přichází a pouští denně stejnou kazetu se starými hity, na které je několikrát po sobě nahraná jedna a ta samá píseň. Kazetu pouští velmi nahlas, aby se hudba rozléhala pěkně pružně po celé kanceláři a Presley tak mohl zpívat. Přiznávám, trpím, začíná mi to vadit a nejsem sama. Od stolu těhotné kolegyně se ozývá rázné: “dost“. Kolegyně se zvedá a běží kazetu vypnout. Další kolegyně jiný den praví: “prosím, Presley, vypni to“. Dochází mi trpělivost a jednoho dne také vstávám a bráním se, hlavní reprák mám bohužel přímo za sebou. Chvíli je klid, vyhýbáme se vzájemně. Následně ale opět přichází řev po chodbách, brnkání na nervy, pouštění hlasité hudby, bučení a mečení, jednoduše hlučnost, kterou bohužel Presley projevuje nejen u nás, ale také v okolních kancelářích. Mladší ročníky z vedlejších kanceláří se kření a chichotají, což Presleyho vždy vyburcuje ještě k lepším a hlučnějším výkonům, no a my o něco starší si vzájemně vyměňujeme jak jinak udivené pohledy.

Presley, znalý poměrů, jakou činnost v péči o opuštěná zvířátka v soukromí zastávám, mi denně dává u stolu hlasité pozdravení v podobě protáhlého mrazivého mňoukání. Nabízím Presleymu místo v útulku s apartmánem v kleci a následnou kastrací, to aby se uklidnil. Presley mňouká dál, ale sláva, již ne u mého stolu, což znamená, že moji nabídku zamítá. No tak vida, říkám si v duchu, alespoň u svého stolu budu mít chvíli klid.

Pracovní kolegové nejsou tolik zaměření na zvířátka. Náš web nikdo z mých kolegů nepročítá a nestuduje, přesto se občas někdo z kolegů zeptá na kočičky z našeho útulku, tak jako v minulosti na Palečka bez nohy, zohaveného Simbu či v současnosti na kocourka Lvíčka a pár dalších svěřenců. Presley mne začíná poučovat o tom, jaký asi může mít zvíře krutý život v útulku. Také o tom, že příroda je příroda, která si poradí sama. V duchu si říkám, že nemá smysl cokoliv komentovat a jen stroze odpovídám, že takové zvíře může mít život normální a plnohodnotný, protože si handicap naštěstí a na rozdíl od nás lidí zvíře neuvědomuje. Presley mne poučuje dál, oslňuje všechny okolo svými názory. Přecházím to a v duchu přemítám o tom, aby Presleyho v životě nepotkalo nic špatného a nestal se tak lehce neschopným a nepotřebným.

Presley se ten den po již vykonané práci “hluku“ zajímá, co budou dělat jeho kolegové a zda jsou dostatečně vytížení. Pokud se odpoledne někdo z jeho kolegů někde zdrží, zajímá se Presley, kde tito kolegové právě jsou, protože se přeci musí ještě doručit zásilky na letiště a on sám to nezvládne. Presley tímto způsobem jakoby supluje práci dispečera, který již znalý poměrů Presleyho ignoruje. Presley má velmi lišácky vyvinuté organizační schopnosti. Velice dobře zvládá organizaci, jak nejlépe vše přehodit na ostatní a zároveň dokáže žít v přesvědčení, že je oblíbený v kolektivu. Presley je sám, životní partnerku zatím nenašel, a tak radí ostatním, co by na vztazích kolegů změnil. Řeší, co by si nenechal od ženy líbit a dozvídáme se bohužel spoustu dalších rozumů. Můj rodinný život až na zanedbatelné vyjímky naštěstí nepitvá, což pokládám za pracovní výhru, někteří z mých kolegů to štěstí nemají.

Jednoho dne Presley s obvyklým hlukem a obvyklým zpožděním přichází do práce. Hlučí a mezi řečí se zmiňuje, že jeho bratr vlastní starého kocourka, který už kašle krev a vykazuje známky nemoci. Navštívit veterinu údajně nemá smysl, zvíře je to staré, a proto se doma chystají kocourka zastřelit. Kolegyně od vedlejšího stolu se zvedá, ačkoliv kočky nemiluje, přesto Presleymu oponuje s tím, že to snad ani nemyslí vážně. Presley odpovídá, že to vážně myslí, že přeci nebudou kocourka vozit na veterinu, zaplatili by minimálně 500Kč za uspání a kocoura by to stejně jen stresovalo. Kolegové se po sobě koukají s výrazem potvrzujícím, co je to za lidskou bestii. Povídám Presleymu, že každá legrace má své hranice a meze. Presley odpovídá, že to myslí vážně, o žádnou legraci se údajně nejedná. Další kolegyně Presleymu sděluje, že má vážit slova, protože by z toho mohl mít velké potíže. Presley se nám však nadále snaží vysvětlit, že rozhodně není tyran, že tyrani jsou naopak ti, kteří vláčí nemocné zvíře na veterinu a tím ho stresují. Sděluji Presleymu, že si může pozvat veterináře domů a nemusí stresovat kocourka převozem. Presley si myslí, že jsem se musela úplně zbláznit. Nabízím pomoc, ale bez úspěchu. Stále všichni doufáme, že si dělá legraci, odmítáme brát Presleyho vážně.

Druhý den Presley líčí kolegům popravu milovaného kocourka. Vysvětluje všem, jak je nad věcí a jakou službu kocourkovi jeho rodina prokázala. Přesvědčivě vypráví, jak kocourka odstřelili, vždyť už si to přeci chudák zasloužil. Vidím na jednom z mých kolegů, že už to nechce poslouchat a Presleyho přítomnost u jeho stolu je mu nemilá, Presley u něj však stojí a hustí do kolegy dál. Mám tmu před očima, je mi z Presleyho špatně. Moc dobře vím, že tady na něj metr není. Věřím, že jednou se Presleymu všechno vrátí zpátky i s úroky. Kocourka je mi nesmírně líto. Presley u mne definitivně skončil, přehlížím ho.

Bohužel, nikdo si najednou nic nepamatoval, když bylo celý případ potřeba řešit dál.

Nezbývá než se zamyslet, jak může někdo něco tak odporného udělat a pokládat to za normální? Kam spěje lidská společnost? Co tím chtěl vlastně Presley říct? Já osobně celý tento případ vnímám jako vraždu. Nechce se mi věřit, že byl popraven tvoreček, kterého rodina tolik let vlastnila a údajně také milovala. Bohužel, stejně smýšlejících exotů je na světě ještě pořádná hromada.

Tyto pokřivené lidské charaktery mne nutí přemýšlet o celkovém smyslu života. Jsem ráda, že můžu pečovat o opuštěná zvířátka a dávat jim tak naději na lepší zítřky. Jsou to právě zvířátka, která člověka drží nad vodou a dávají životu smysl. Jsem vděčná za přátele, které jsem prostřednictvím opuštěných zvířátek poznala. Přátelé, kteří jsou naštěstí pravými opaky Presleyho.

Za kočičí spravedlnost.
Kristýna Kacálková