Týrané kočičky ze Slaného

Je čtvrtek 22.9.2011, začíná den jako každý jiný. Opět prožíváme náročné ráno – úklid, dřinu, chaos, starosti a nakonec také radosti. Michal hlásí, že má z předešlého dne zmeškaný hovor. „Zavolej hlavně zpátky, Michale! Co když někdo něco důležitého potřeboval?“ Michal během dne volá a oznamuje mi, že mluvil s nějakým pánem a jedná se údajně o celou skupinu kočiček, kterým je potřeba poskytnout azyl a pomoc. Zmiňuje se také, že předal pánovi kontakt na mne, abych s pánem případně vše osobně dojednala. Lépe řečeno, abych případně pánovi poradila, na koho se obrátit dál, protože v našem útulku máme STOP STAV a kočičky momentálně nepřijímáme.

!!! KLADNO A OKOLÍ !!!
Dne 10/10/2011 se v Rabasově ulici na Kladně (naproti parku Trilobit, u Finančního úřadu, pod gymnáziem) ztratil kocourek Míša! Prosím, pomozte při hledání kocourka Míšy. Je 4 roky starý kastrovaný kocourek tmavé barvy s šedivými pruhy na spodní straně těla.

ODKAZ A FOTOGRAFIE NA FACEBOOKU

Bílá kočka přes cestu

Šla jsem zvolna svou oblíbenou ulicí Zahradní a obdivovala rozkvetlé záhony. Kdybych měla být úplně přesná, řekla bych, že jsem táhla nohy za sebou kvůli únavě z práce. Jenomže to nezní zrovna poeticky a já mám navzdory únavě poetickou náladu. Aby ne! Pátek, před sebou víkend a pak dva týdny volna s příslibem krásného slunečného počasí. Dovolená, to je jediný čas v roce, kdy mám pocit, že opravdu žiju, že jsem sama sebou. V práci si zoufám. Původní profesí jsem aranžérka, ale skončila jsem v malé fabrice na boty a celý den stojím u pásu. V našem městečku L… a okolí moc pracovních příležitostí není.

Původ kočky

Nejméně před 12 milióny lety se na Zemi objevily první pravé kočky v celé řadě forem. V celé Evropě a v některých oblastech Blízkého východu žila kočka Martelliho, která vyhynula někdy před 10 milióny let. Předpokládá se, že byla přímým předkem moderních malých koček, z nichž se později vyvinula kočka domácí. V období před 600 až 900 tisíci let z ní vznikla také kočka divoká, která se postupně rozšířila po celé Evropě, Asii i Africe ve třech hlavních typech: evropská kočka divoká, africká kočka plavá a asijská kočka stepní. Předkem kočky domácí je africká kočka plavá a asijská kočka stepní.

Tempo

Je to už sedm let, ale pamatuji si to vše, jako by to bylo včera.

Vždy jsem měla ráda zvířata, ale moje maminka moji vášeň nesdílela a dodnes si pamatuji větu, „Teď bydlíš u mě, až budeš bydlet sama, pořiď si třeba krokodýla. Tento názor, ale nebyl zase tak pevný, protože moje mamka viděla, že to se mnou tak lehké nebude a tak jsme začínali u rybiček, žabiček, přes želvy a černé morče Kominíka a ve 13 letech, jsme si přinesli domů mého prvního pejska Bleka, který zemřel, až když jsem čekala miminko. To už jsem bydlela s manželem a měli jsme černou střední kníračku Bellinku. Blečínek zůstal u rodičů a shodou okolností, když měla naše Bellinka plánováná štěňátka, tak Blečínkovo zdraví už to nevydrželo a rodiče si vybrali jedno z našich štěňátek, kterého pojmenovali Ben.

Ztracená kočka

Naši kočičku Ajlu milovala celá rodina. Byla jediným zvířecím mazlíčkem a nejrozmazlenějším členem rodiny. Žijeme v dvougeneračním domku, v přízemí já s manželem a občas náš syn Martin, co má toulavé boty (kdoví, jestli v minulém životě nebyl toulavým kocourem) a v patře dcera Vlasta s dětmi – Honzíkem a Terezkou. Vlasta je na mateřské, já dělám jen brigády a tak byl vždycky někdo doma, kdo se Ajlince věnoval, za kým si přišla pro pomazlení, kdo jí pustil vodu z kohoutku, protože ta z misky jí nechutnala, kdo vzal provázek se střapečkem a hrál si s ní a honil se s ní po schodech a vždycky se našel někdo, kdo jí otevřel dveře na zahradu. Tam měla své oblíbené místo, z našeho pohledu to nejošklivější místo z celé zahrady – starou kůlnu. Máme tam nářadí a nejrůznější haraburdí. Když jsem přišla na zahradu něco dělat, Ajla se nasoukala do škvíry mezi dvířky a střechou a pozorovala mé pachtění. Pak si zívla, to ona ví o příjemnějším způsobu jak strávit odpoledne. Držela se u domu a my jsme byli rádi, že se netoulá jako sousedův kocour. Ten se třeba dva týdny neukázal, pak přišel celý potlučený, doškubaný, nechal se hýčkat a až se vzpamatoval a vykrmil, zase zmizel. Nikdy bych si nepomyslela, že zrovna naše kočička se ztratí. A přece se to stalo.

25. umísťovací výstava opuštěných koček – Praha Hostivař 2011

Když jsme kdysi začínali jezdit na umísťovací výstavy, nevěděli jsme, co nás čeká a nemine. Ovládala nás nervozita a vítězil nad námi tak trošku také stres. Nyní již nic takového neznáme a nezažíváme. Výstava pro nás znamená sice velmi náročný den, ale také duševní odpočinek a setkání s nejbližšími lidmi, kteří nám pomáhají. I když jsme se výstavy v Hostivaři účastnili již potřetí, přesto byla výstava naprosto odlišná než ty předchozí. Atmosféru jsme zažili skutečně jedinečnou a úžasnou. Opět zafungovala ochota pomoci, a tak byly srdíčkové kočičky zaštítěny mnoha ochotnými dobrovolníky – Markét, Nikol, Gábi, Heduš, Mirkou, Evičkou a Dančou Xeničkovou.

3. čtvrtletní zpráva roku 2011 o činnosti útulku O.S. Srdcem pro kočky

3. čtvrtletí roku 2011 přineslo mnoho zvratů. Přes veškerý STOP STAV jsme měli ohromný přísun kočiček ze Slaného. Koncem měsíce září jsme se setkali na vlastní kůži s otřesným případem týraných kočiček rovněž ze Slaného. Tato kauza předčila naprosto všechny osudy a příběhy přijímaných kočiček.

Mňau stokrát jinak

„Co se pořád vrtíš?! Sedni si pořádně a dojez tu polívku.“ Napomenula Majka svého neposedného pětiletého synka Kubíka. Jeho o málo starší sestry Katka a Zuzka se zachichotaly. „Ale mě volá Bertík,“ řekl Kubík a už se sunul „nenápadně“ pryč od stolu. „Nejdřív nechtěl jít s námi, zůstal v pokoji a teď mě volá.“ A opravdu bylo slyšet mňoukání a škrábání na dveře. I holky se hrnuly od stolu za Kubíkem a Bertíkem. „Ještě nemáte dojezeno,“ vrátil je přísný otcův hlas. „Stačí, když mu půjde otevřít jeden. Copak ani u toho jídla nevydržíte v klidu?“ Zeptal se rozmrzele. Málokdy se sešla celá rodina pohromadě a on se těšil na příjemný klidný víkend v rodinném kruhu. Měl toho poslední dobou hodně. Pro děti byl ovšem klid zcela neznámý pojem. Šili s nimi všichni čerti a jeden Bertík. Ten zrovna vběhl do kuchyně následovaný Kubíkem. Kubík se neochotně vrátil k jídlu, Bertík skočil Majce na klín a lichotivě jí něco broukal do ouška. Pak chtivě natáhl pacičku k jejímu talíři a zamňoukal. Výmluvnější už ani být nemohl. Majka mu nakrájela malé kousky masa a dala do mističky. „Vidíte děcka jak Bertík pěkně papá? Jestli vám oběd nechutná, dejte ho Bertíkovi a vy dostanete kočičí granule.“ Děti se rozřehtaly. Za spousty pošťuchování, honění brambor po talíři a rodičovského napomínání bylo konečně po obědě.

Vinobraní - Karlštejn 2011 a Chovatelská výstava - Slaný 2011

V sobotu dne 24.9.2011 v rámci vinobraní na Karlštejně proběhla prodejní charitativní akce ve prospěch srdíčkových kočiček. Od rána vše probíhalo zajímavě. Od sjezdu z Prahy na Plzeň začala mlha a cesta byla úchvatná a zajímavá. Na Karlštejně se odpařovaly lesy – byla to nádhera, úžasný pohled na přírodní úkaz.

Kočka v kuchyni

Erika si z návštěvy u rodičů odvážela plnou tašku zavařenin. „Ale mami, nedávej mi toho tolik, co s tím budu dělat?“ Zaúpěla, když tašku potěžkala. „No co, pro dnešek bys mohla začít palačinkami k večeři, Luboš bude určitě rád a ten jahodový džem se mi obzvlášť povedl,“ poradila jí mamka dobromyslně. „Vidíš, a to mi připomnělo abych se podívala, jestli slepice něco snesly. Všechna vajíčka jsem včera dala Kláře, peče na svatbu.“ Mamka byla za chvilku zpátky s pěti vajíčky v malém platíčku. „Víc jich nebylo, ale jsou velká a úplně čerstvá. A až uvidíš jaké mají krásné oranžové žloutky! Ne jako ty kupované bledule.“ „Děkuju za tu zásobu,“ řekla Erika s úsměvem a těžkou tašku dala na zadní sedadlo staré škodovky. Rozloučení proběhlo vesele, protože za týden přijede zas, tentokrát i s Lubošem. Dnes měl svůj rybářský den a za žádnou cenu ho nechtěl přeložit na jindy.

Eda nezbeda

Cítím strašlivou zimu, naprosto ukrutnou. Mráz a sníh momentálně drží nadvládu nad ročním obdobím. Nevím, jak jsem se tady vzal, kde jsem se tady vzal, ale jedno vím zcela bezpečně, už nikdy se nechci trápit hladem, zimou a nechci již nikdy zažít strádání. Navíc, jsem tak maličký a ztratil jsem maminku. Nedělám si vůbec žádné iluze o dalším životě, který si stejně ještě pořádně nedokážu představit. Viděl jsem maminku, ležela v mrazu na cestě mrtvá. Z pusinky jí vytékala krev, a protože byla zima, teplé výpary stoupaly vzhůru k nebíčku a mezi výpary i dušička mé maminky. „ Jednou se tam nahoře potkáme, maminko milovaná, to ti slibuji.“

Kočička Čikitka

„Mňau mňau mňáááááááááááááůůůůůůů mňau, malá paničko, pusť mě dovnitř,“ škráb škráb škráb škráb, „mňau mňau mňau mňaauu!!!“
Evička procitla. Ještě než stačila otevřít oči, už si uvědomila, že má kočičku a jsou prázdniny. Hurá! Vstala tak rychle, že by se maminka nestačila divit, kdyby to viděla, protože vstávání do školy, to je horor. Evička bosky přeběhla ke dveřím a otevřela je. Kočička Čikitka se doslova vřítila dovnitř. Skočila na postel, na židli, rozběhla se po stole a „lovila“ papírek od bonbonu. Čikitku měli doma už týden, ale pro Evičku to stále bylo nové a úžasné. Koťátko si vyškemrala. Mají sice psa, vlčáka Kazana, ale ten je tatínkův, chodí s ním do služby a s Evičkou si moc nehraje. Zato koťátko je hravé až až.

Kočičí zvědavost

Kočky patří mezi nejzvědavější zvířata. Jistě i váš chlupatý mazlíček musí všechno prozkoumat, rád se vkrádá do skrytých prostor nebo zjišťuje poklepáním packou, jak bude nový předmět reagovat…

Obzvlášť koťata a mladé kočky jsou zvědavé. Přestože jim to občas může způsobit různé nepříjemnosti, má tato chuť objevovat svůj opodstatněný význam. Mladá kočka musí totiž velmi rychle poznat svět a naučit se vše potřebné k přežití. Kočky, které žijí samostatně venku, mají asi půl roku (někdy i méně) na to, aby se připravily na život dospělé šelmy. Za tu dobu se musí naučit efektivně lovit a to není jen tak. Samozřejmě, že kočka má své vrozené instinkty, ale její chování ovlivňuje i učení a nápodoba. Kočka musí zjistit, jak efektivně zacházet s kořistí, seznámit se s okolním prostředím a zároveň se vyhýbat potížím.

Magdina kočka

Když Renata přinesla do práce dvě mourovatá koťata, v naději, že se jich někdo ujme, Magda neodolala a jednu kočičku si vzala. „To jsi hodná,“ rozzářila se Renata. „Luděk vyhrožoval, že je utopí. Sice nevěřím, že by to fakt udělal, ale už tak je naštvaný, že krmím Bětušku. Jednou večer jsem ji uviděla před barákem a další dny znovu a tak jsem jí nabídla trochu jídla. Luděk říkal, ať to nedělám, že nechce aby u nás zůstala. Ale mně jí bylo líto, tak jsem jí vždycky něco přinesla a teď to mám. Bětuška to pochopila tak, že kde se najde krmení pro jednu kočku, tam se uživí i koťata.