Tempo

Je to už sedm let, ale pamatuji si to vše, jako by to bylo včera.

Vždy jsem měla ráda zvířata, ale moje maminka moji vášeň nesdílela a dodnes si pamatuji větu, „Teď bydlíš u mě, až budeš bydlet sama, pořiď si třeba krokodýla. Tento názor, ale nebyl zase tak pevný, protože moje mamka viděla, že to se mnou tak lehké nebude a tak jsme začínali u rybiček, žabiček, přes želvy a černé morče Kominíka a ve 13 letech, jsme si přinesli domů mého prvního pejska Bleka, který zemřel, až když jsem čekala miminko. To už jsem bydlela s manželem a měli jsme černou střední kníračku Bellinku. Blečínek zůstal u rodičů a shodou okolností, když měla naše Bellinka plánováná štěňátka, tak Blečínkovo zdraví už to nevydrželo a rodiče si vybrali jedno z našich štěňátek, kterého pojmenovali Ben.

To jsem trochu odbočila a tak se vrátím zpátky ke mně. Ve 20 letech jsem si našla přítele, teď již 5 let mého manžela, a má vášeň pro zvířata se mohla konečně plně rozvíjet. Krokodýla, jak mi máma říkala, jsem nepotřebovala, ale moc jsem vždy toužila mít kočičku, kterou moje mamka nikdy nechtěla.

A tak jsme si našli na internetu útulek v Praze a 28.8.2003 jsme si pořídili naší první kočičku Mášenku. V květnu příštího roku přibyla do našeho bytečku, již zmíněná psí holčička Bellinka. Dobrá, nebudu počítat další 2 morčata, spoustu pískomilů, kteří měli neustále mláďata a můj manžel je vozil do Karlových Varů k mému strejdovi, který měl svůj zverimex a my je tak alespoň mohli udávat a nakonec tři potkany.

Bydleli jsme v garsonce a měli hotový zvěřinec. Můj manžel musel mít svatozář, protože, když jsem ho poznala, tak žádné zvíře neměl a najednou byla zvířata všude.

28.srpna 2004, pamatuji si ten datum dobře, protože to bylo přesně rok na to, co jsme si pořídili Mášenku, jsme jeli s Bellinkou na veterinu.( Teď už ani nevím přesně s čím, protože Bellinka měla do jednoho roku jejího života, pořád něco a ač se na naší veterině střídali 4 veterináři, tak nás znali všichni jménem. Jednou zánět průdušek, jednou bakterie giardia… Bellinky repertoár nemocí byl obsáhlý) Odcházeli jsme už zrovna domů a chtěli jsme to vzít přes Krčský les, aby se Bellinka proběhla. Ani nevím, kdo uviděl to koťátko první. Sedělo na silnici a když nás uvidělo, uteklo se schovat pod jedno ze zaparkovaných aut, kterých tu byla celá řada. Ale bylo tak malinké. Takové koťátko by mělo být ještě u maminky. Co teď, všude jen auta a vysoké paneláky, co s ním budeme dělat? Nechat ho tady nemůžeme. Obrátili jsme se a vrátili zpátky na veterinu i s tím malým mourovaným kožíškem. Tam ho prohlédli, zjistili jsme, že to je holčička. Dostali jsme mastičku na očička, ve kterých se začal už dělat zánět, kočičku nám odčervili a my poprosili, jestli alespoň nemají nějakou krabici, ve které bychom si jí odnesli domů. Ještě jsme se zastavili v chovatelských potřebách, abychom nakoupili papání pro koťátka, protože Mášenka už byla dospělá kočička a nic pro tak malé koťátko jsme doma neměli. Cestou domů jsem přemýšlela, jak ji budeme říkat. Chtěla jsem nějaké provizorní jméno, protože jsme neměli v úmyslu si kočičku nechávat a tak mě napadlo, že zastávka, kde jsme vystupovali a poblíž jsme holčičku našli, se jmenovala Tempo a tak vzniklo toto zvláštní jméno. Doma jsme na Tempíčkovi našli blešku a tak jsme jí postříkali sprejem proti blechám a pak se nestačili divit. Za chvili Tempovi začaly po tvářičkách lézt jedna blecha za druhou a my je začali sbírat a zabíjet. Na tak malém tělíčku jsme napočítali 70 blech. Chudinku by snad blešky sežraly, kdybychom nic neudělali. Z holčičky po odčervení lezly i škrkavky a později jsme přišli ještě na jednu velkou vadu, o které se zmíním později, protože teď jsme to opravdu ještě netušili.

Tempíček byla teď u nás, ale co teď. Doma máme už naprostý zvěřinec, čeká nás pozítří domluvená návštěva u babičky, už jsme to několikrát odložili a opravdu bylo nutné tam zajet. Nemůžeme nechat tak malé koťátko přes víkend doma s Mášenkou, která na něj hystericky syčí, jen co ho uvidí. Pak nás napadlo zavolat do útulku, z kterého jsme měli Mášenku, jestli by pro ni neměli místo, alespoň než se vrátíme z návštěvy. Měli jsme štěstí, paní Soběslavská s dočasným umístěním souhlasila, a tak jsme koťátko k ní na víkend dali. Mohli jsme tam koťátko třeba i nechat, bylo nám jasné, že by jí těžko už vyhodili, když jí tam mají, ale nebylo by to správné, už tak byli moc ochotní nám pomoci, a tak jsme si po návratu od babičky, Tempíčka vzali zpátky k sobě. S paní Soběslavskou jsme se dohodli, že v zimě bude umisťovací výstava, a že nám tam Tempíčka vezme a opravdu to dodržela, ale věřte, že po takové době, jsem si už holčičku tak oblíbili, že jsme s poděkováním odmítli a Tempíčka máme do teď.

Asi po měsíci nám došlo, že něco není v pořádku, že Tempíček, nereaguje stále na zavolání a na veterině nám potvrdili, že je hluchá. Byla jsem ráda, že jsme jí opravdu našli, protože takové koťátko by bez pomoci nemělo šanci v rušné Praze na přežití a navíc s tímto postižením.

Fotogalerie zde: http://srdcemprokocky.rajce.idnes.cz/Tempo

Tempíčkovi je teď 7 let. A před čtyřmi lety jsme se odstěhovali do domečku na vesnici, kde má holčička možnost chodit ven. Přibyla k ní i želvovinová kamarádka Ivetka, které je teď 5 let a máme jí také od koťátka, jako dalšího nalezence. Veškerý můj zvěřinec se přestěhoval z malé pražské garsonky do velkého domu a tak už se tu všichni dobře vejdeme a všichni jsme moc spokojení.

Autorka: Jítka Kaplanová "Ríšánková"