Zvířata a bolest

"Nesmíme zapomínat, že zvíře netrpí méně, ale naopak více než my. Jednou se mi na cestách zanítily zubní krčky a já jsem u sebe neměl žádné utišující léky, pouze prášky na spaní. Byl jsem natolik pitomý, že jsem si ty prášky vzal; bolesti nepolevily, naopak jsem měl pocit, že se zvětšily. Vlivem prášků se totiž zablokoval rozum, o který bych se byl mohl aspoň trochu opřít. Díky práškům jsem se vydal všanc bolesti. Zvíře se v takové situaci ocitne při každém pokusu. Člověk může trpět, ale nemusí přitom propadnout takové beznaději." Konrad Lorenz, zakladatel etologie

"Bolest u zvířete je mnohem hlubší než bolest dospělého člověka. Bolest u zvířete můžeme přirovnat s bolestí dítěte." Rudolf Steiner, filosof, pedagog

Situace zvířat v ČR se výrazně zhorší aneb důsledky návrhu občanského zákoníku pohledem právníka

Ochrana zvířat z právního hlediska je upravena ve dvou oblastech - v oblasti veřejnoprávní
a v oblasti soukromoprávní. Tyto dvě oblasti se navzájem doplňují. Hlavními právními předpisy z oblasti veřejnoprávní jsou zákon na ochranu zvířat proti týrání a veterinární zákon, jejichž cílem je zajišťovat ochranu zvířat proti týrání a zajistit pro ně welfare (pohodu) a zdravotní péči. Hlavním předpisem v oblasti soukromoprávní je občanský zákoník z roku 1964, který řeší zejména vlastnické vztahy ke zvířatům, jejich změny, popř. řešení režimu ztracených zvířat, náhradu škody způsobenou zvířetem nebo na zvířeti apod.

Ztracené duše

Tento článek nechť zůstane slzavou vzpomínkou na všechny zemřelé a opuštěné kočičky, které neměly tu příležitost ani štěstí a nikdy se nedostaly do útulku či přímo do některé z obětavých rodin. Nechť zůstane vzpomínkou na všechny ztracené duše, ke kterým byl osud nemilosrdný. Vzpomínkou na všechny umírající kočičky tam někde venku opuštěné a bez pomoci vinou nezodpovědnosti těch, kteří být rozhodně zodpovědní měli.

Blešák pro kočky XV – Kolbenka se zpožděním

Na blešák tentokrát Michal odjížděl výrazně později. Na vině byl správně natočený, leč přesto nějakým zázrakem nezvonící budík. Nakonec vše dobře dopadlo, Michal dorazil včas, přestože musel vystát delší kolonu aut, aby mohl začít úspěšný prodej. Na dnešním nakonec úspěšném odjezdu na blešák měla hlavní podíl fenka Bela, která nás probudila náhlým štěkáním na neexistujícího nepřítele.

Narozeninová kočka

Své dvacetiny jsem oslavila jak v rodinném kruhu, tak s přáteli, dostala jsem spoustu milých dárků, ale ten nejlepší a nejmilejší jsem si obstarala sama. Kouzelné černé koťátko.

Kočička Aika je ještě malá, ale už teď vidím, že z ní vyroste pohodová kočka. Když jsem si ji donesla do pokojíčku, (bydlím ještě u rodičů, jsem studentka) celý ho prozkoumala a pak suverénně zabrala mou postel. Byl to pro ni náročný den a chtěla se dobře vyspat.

Děti a zvířata

Mýtus o úzkém vztahu mezi dítětem a zvířetem se podle všeho objevuje už v dávném starověku. Připomeňme například příběh Romula a Rema…. V dnešní technické a městské civilizaci se tento mýtus dotýká našeho života dítěte více než kdy předtím.

S jeho náznaky se setkáme velmi brzy v podobě plyšových zvířátek, která dáváme už miminku – medvídci, zajíčci, kočičky, pejsci, ale třeba i ovečky, žirafky, kuřátka nebo hrošíci.

Merlinkova zpověď

Protože již cítím, že zanedlouho nadejde můj čas, rád bych vám vypověděl svůj životní příběh a můžete mi věřit, osud byl ke mně velmi nemilosrdný.

Žil jsem v rodině, kde se zdálo být vše v pořádku. Páníčkové se o mne v celku dobře starali, nechali mne také vykastrovat. Dostávalo se mi pravidelné péče, papání i podrbání kožíšku, spinkal jsem na gauči či na židli, při troše štěstí jsem spinkal i s páníčky v posteli. Z okna jsem pravidelně pozoroval smečku toulavých kočiček a říkal jsem si pro sebe: „kéž byste se měly alespoň zčásti tak dobře, jako se mám já, chudinky nebohé.“ Byl to smutný příběh, kočičky byly špinavé, nemocné, neměly se pořádně kam schovat. Oči by plakaly, jak žalostný pohled se mi den co den naskytoval.

Kočka hlídací

Přes dva roky jsem nemohl sehnat zaměstnání a mlčky jsem snášel bráchovo nadávání, že jsem lempl a příživník. Na jednu stranu uznával, že dnes je těžké práci najít a rozdělil by se se mnou o poslední korunu a na druhou stranu zuřil a nadával. Všechno totiž mělo být jinak. Zdědili jsme malý domek po babičce, odstěhovali se tam, že ho postupně ze společných úspor opravíme a z půdy uděláme podkrovní byt. Zdálo se nám to jednodušší řešení, než čekat až jeden z nás bude mít tolik peněz, aby toho druhého mohl vyplatit. I naše dívky – moje Jana a Romanova Aneta se těšily na zařizování vlastního hnízdečka. Zatím s námi nebydlely, ale navštěvovaly nás natolik často, že už si šly trochu na nervy. Každá je totiž úplně jiná a i když se spolu dokážou pobavit a zasmát, společná kuchyň a koupelna se ani jedné nezamlouvá. Romantická Aneta zamořila kromě mého pokoje celý domek nejrůznějšími cingrlátky, polštářky a titěrnostmi aby ho podle svého vkusu zútulnila, takže když chci něco položit na stůl nebo na polici, musím nejdřív shrnout loktem ozdůbky, abych si udělal místo. Sem tam se něco rozbije nebo ztratí, ale v tom množství to stejně není poznat. Odneste zrnko písku z pouště! Po opravě a dostavění domku by byl společný jen vchod, jinak bychom měli každý své soukromí. Plány to byly moc hezké, ale jen jsme se pustili do prvních oprav, přišel jsem o práci. Takže všechno musí počkat, dokud si něco nenajdu. Kromě toho jsme měli rozjednaný úvěr, protože samotné úspory by stačily tak akorát na střechu, ale ten teď nedostaneme. Brácha zuřil a vyléval si na mně zlost, i když jsem za to nemohl.

Blešák pro kočky XIV – zbrusu nové holky pomocnice

Tentokrát byl blešák naprosto odlišný. Přispěchaly nám totiž na pomoc úplně nové dobrovolnice - čtenářky našeho webu a dárkyně - paní Monika a paní Pavla.

Opět jsem musela zůstat doma, kapat očička koťátkům, hlídat marůdky, podávat léky a starat se o chod domácnosti. Tiše jsem záviděla účastníkům blešáku “zábavu“. Zábavu v uvozovkách, ona to totiž ve skutečnosti není žádná legrace. Musí se brzy vstávat, je potřeba vystát dlouhou frontu, postavit stánek a postarat se o hladký chod prodeje.

Pralinka a Lentilka

Pracuji v cukrárně a náležitě využívám toho, že máme denně čerstvý přísun sladkých dobrot. Vlastně bych část platu klidně mohla pobírat v naturáliích, když stejně každý den do kasy poctivě odevzdávám hrst dvacetikorun za zákusky, dortíky, zmrzlinu a koktejly. Musím si osladit život!! Mám zlomené srdce. Miláček mě opustil. Ale co to říkám?! Jakýpak miláček! Grázl je to, zradil mě. V duchu mu nadávám daleko hůř, ale nahlas bych to nevyslovila, jsem přece slušná holka. Mám na něj šílený vztek a je mi to šíleně líto. Do poslední chvíle jsem nic netušila. Bylo mi s ním krásně a v těch několika málo věcech, ve kterých jsme se neshodli, jsem mu ustoupila. Sliboval mi nehynoucí lásku a já tomu věřila. Už je po ní, po nehynoucí lásce. V práci mu přidělili osmnáctiletou asistentku a bylo vymalováno. Osm společných let je zapomenuto, odešel za hlasem svého srdce (čímž se rozumí zcela jiný orgán). Já jsem o deset let starší než jeho nová – konečně pravá láska a nesahám jí ani po kotníky.

Rozloučení s nezapomenutelnou a milovanou Tarjinkou

Vcházím na ranní terasu a koukám. Podvědomě cítím bodnutí u srdce. „Bože, kde je Tarja?“, říkám si nahlas. „Tarji, Tarjinko, Tarjo?“ Nic se ale neděje, stále Tarju nevidím. Hledám v košíku, za košíkem, v pelíšku, v kočičích stanech. „Tarjo, prosím tě, Tarjo, kde jsi?“ Procházím terasu a Tarja stále nikde. Už už se chystám hledat ztracenou Tarju v hlavní budově mimo terasu a v tom si všímám přikrčeného tělíčka za turbo záchodky přímo na terase. Tělíčko je klečící, hlavička směřuje k zemi. „Tarjinko?“ Nic se ale neděje, Tarja nereaguje. Přemísťuji Tarju do pelíšku, kočička nedrží vůbec stabilitu. „Tarjinko, počkej, přinesu ti mléčko!“ Žádná reakce, na kterou jsem byla doposud zvyklá, ale nepřichází. Namáčím prst do mléčka a přikládám mléčko Tarje k čumáčku, stále však nic. Doslova nutím Tarju pít a hned po chvíli přestávám. Začíná mi klesat tlak, dělá se mi mdlo, jsem nervózní, cítím strach a úzkost, dostavuje se částečná hysterie. Tarjince nejde ťapat, nejde jí udělat byť by jeden jediný krůček, a tak přepadává ze strany na stranu. Zůstávám v šoku, v tu chvíli mi však ještě blížící se Tarjinky konec nedochází. Vždyť, včera jsme si Tarju všichni hladili, měla se k nám, vrněla, spapala celý jogurt…

Tobíkovy vzpomínky a trampoty

...poskládáno ze střípků, které nám pověděly návštěvy ze Slaného, ale také poskládáno z dojmů, které jsme získali v útulku...

Co se to děje? Všude je plno kouře, plazím se pod skříňku, dusím se, nic nevidím a ztrácím vědomí. Kde se poděla má panička? Panička mne má moc ráda a já jsem ve své podstatě velmi spokojený kocourek. Vlastně, panička má ráda všechna zvířátka, dokonce sype ptáčkům drobečky, když chodí na procházky.

Probouzím se z bezvědomí a jen matně slyším hlasy. Kdosi volá: „Hasiči jsou konečně tady“. Zároveň se ozývá jakoby odněkud z blízka: „rychle ji vyneste ven na terasu, nedýchá“. Další hlas dodává: „okamžitě sežeňte doktora, tak slyšeli jste, rychle!“ Opět upadám do bezvědomí…

Blešák pro kočky XIII – improvizace Kristýny a blešák pohledem Evičky

To se vám to lehce řekne, napsat článek o něčem, kde jste v tu danou chvíli vůbec nebyli… Zkusím si s tím tedy nějak poradit… Nakonec přichází e-mail. Trn z paty mi doslova vytrhla sestřenka Evička. Tomu však předcházela lehká improvizace. Čtěte dál a vše se dozvíte.

Magická kočka

Celé dětství mě provázely fantastické příběhy mé babičky. Měla neobyčejné zážitky a já jsem je strašně ráda poslouchala. Až jsem trochu povyrostla, pochopila jsem, že většina příhod se odehrála jen v babiččině fantazii, ale to mi vůbec nevadilo, stejně jsem ji pořád otravovala ať mi něco vypravuje. Babička například potkala mluvící vlaštovky a modrého kosa, měla ochočeného lesního mravence, na záhoně s mrkví jí vyrostl duhový čtyřlístek a jednou viděla padat hvězdu do řeky, kde se proměnila ve zlatou rybku a odplavala do moře.

Tarjino osudové vyprávění o životních útrapách a velké poděkování k tomu

Rozbíhal se měsíc červen a já jsem už opravdu nemohla vůbec nic, natožpak se pohnout. Plazila jsem se z posledních sil a částečně jsem ztrácela také vědomí. Matně jsem slyšela paní s pejskem, kterak na mne mluví: „kočičko, žiješ ještě?“ Nevěděla jsem ale, zda je to můj poslední sen či skutečnost. Bylo šílené dusno, tak strašné a úmorné a já jsem se nedokázala odplazit do stínu, nešlo to, definitivně mi došla energie a síla. Několik dnů kolem mne procházela spousta lidí, ale nikdo - krom jedné milé paní - si mne nevšímal. Dokonce jsem zaslechla něco o prašivé odporné kočce, a tak už jsem odpočítávala poslední minuty svého nešťastného života. Přesně tak to bylo, tenkrát jsem již ztratila všechny iluze a v nic dobrého jsem nedoufala. Z hlavičky mi vytékal hnis a z oušek také, cítila jsem krev. Byla jsem velmi slabá a dokonce jsem si přála, aby mé trápení už konečně skončilo.