Nesnadný příjem kočičky Teji

Momentálně máme stop stav, nepřijímáme kočičky. Tak jako každé léto, stejně tak máme i letos naprosto plný útulek nalezenečků. Na jednu stranu si nemůžeme stěžovat, kočičky se nám daří umísťovat dá se říct celkem úspěšně. Bohužel však, jakmile nějaká kočička odejde do nového domova, ihned se hlásí dalších deset, aby tak zaplnily volné místo. Abychom však mohli vytvořit kočičkám vhodné podmínky, musíme se mít na pozoru a nemůžeme si dovolit přecenit síly ani na svůj úkor a ani na ten kočičí. V těchto coby do počtu nejnáročnějších měsících přijímáme opravdu jen vážné případy. Někteří nás chápou, jiní nás obviňují: „vždyť jste útulek, musíte přeci přijímat stále.“ Někdy se naši situaci snažím vysvětlovat, jindy to vzdávám, nakonec předávám kontakty na další útulky, kde je možné poptat případné místo. V duchu ale přemítám nad tím, že všude bude situace určitě obdobná. Není účelem zničit sebe i kočičky, účelem je postarat se o chod útulku tak, aby nikdo nestrádal. Mnohdy se potýkáme se zdravotními problémy, které trápí naše kočičky, a tak se musí opravdu pečlivě zvážit další přijetí nováčků. Vše tak, aby nakonec nic nemělo opačný efekt. O to víc nás poté stojí léčba a nároky na útulek. Vzít do narušeného a plného stavu další kočičku, znamená ohrozit příchozí kočičku i ty stávající. Mnohdy nám poté vyčítají i samotní nálezci, jak špatně se staráme, to když právě ta jejich kočička ochuraví, a proto je dobré podívat se na problematiku útulku opravdu ze všech stran.

Jednou tak opět provázím návštěvy a vtom přijímám telefonický hovor. Volá zoufalá slečna, která mi v kostce vypráví smutný příběh kočičky z Moravské Třebové. „To je hrůza“, odpovídám a myslím si zároveň. Kočička nemá údajně jedno oko, teče jí krev z tlamičky, má mnoho dalších potíží a vše nasvědčuje tomu, že pokud se kočičku nepodaří někde rychle ubytovat, má to zkrátka holka spočítané. V duchu slečnu chápu, přesto se snažím vysvětlit “stop stav“, ale nakonec přikyvuji, tuto kočičku je nutné přijmout opravdu akutně, jiná možnost není. Utápím se v myšlenkách, všem pomoci skutečně nemůžu, trápí mne to, ale nic s tím zkrátka neudělám. „Jak moc musí být kočička zdevastovaná, aby mohla být přijatá do útulku, kde je právě stop stav a co ty ostatní kočičky, ty v poslední době převážně odmítané?“, přemýšlím nahlas a trápím se tím zároveň. No nic, celý svět opravdu spasit nemůžeme… Dole v pokoji zvaném “zagarážák“ je jedna volná karanténní klec. Sice máme před přestavbou a brzy bude nutné celý pokoj vystěhovat, ale nějak se to nakonec přece jen musí vymyslet a zbídačenou kočičku zatím bude nutné ubytovat v tomto pokoji v jediné volné karanténní kleci.

Ostatní útulky mají rovněž stop stav, a tak nemůže žádný útulek jen tak narychlo pomoci . Všichni jsme na tom stejně, praskáme ve švech a potíže se jen a jen hromadí. Najednou se nemůžu zbavit děsivých myšlenek, nemůžu na nic jiného myslet a stále vidím kočičku z Moravské Třebové. Naprosto se ztrácím sama v sobě a ve všem okolo sebe také. Vymyslet cestu z Moravské Třebové do Vrbičan není až tak jednoduché, a tak ještě tentýž den volám slečně z Prahy zpátky a nabízím případný odvoz či sraz na půli cesty. Už aby tady kočička byla, už abychom ji mohli nechat ošetřit. Asi den poté mi slečna oznamuje, že je vše domluveno a nějaká hodná a milá paní společně se svým synem údajně kočičku přiveze k nám do Vrbičan. Ztrácím se v tom, kdo je kdo, ale to přece vůbec nevadí. Slečna, která vše organizuje, je z Prahy - asi studentka, která pochází původně z Moravké Třebové, domnívám se. Paní, která kočičky přiveze, zřejmě chodí kočičky krmit, přemýšlím i nadále.

Sobota je tady, přichází mi zpráva, že jsou již milá paní se svým synem a úspěšně odchycenou kočičkou na cestě do Vrbičan. „Uf“, říkám si. Přichází úleva, karanténní klec je připravená pro novou obyvatelku. Zhruba po hodině však přijímám telefonický hovor a dozvídám se, že kočička má jisto jistě koťátka, která tam někde musela zůstat. Ano, je to tak. Po telefonu mi sděluje milá paní následující: “musíme se vrátit a nechat maminku kočičku na místě, kočička má totiž nalité cecíky." V tu chvíli se s tímto řešením nemůžu až tak ztotožnit. Neznám podrobnosti, a tak se mi vybavují hrůzostrašné myšlenky o tom, že už je s kočičkou definitivně amen a nikdo nikdy už ji nemůže zachránit. Jsem zoufalá a smutná zároveň. Návštěva, která je dnes u nás v podobě Zuzky a jejího muže Michala, mne uklidňuje. Přichází mi zpráva od slečny z Prahy, která vše organizuje, že se akce nezdařila a milá paní se vrací zpět. Já už to však vím, a tak s každou další informací propadám víc a víc zoufalství. Vracející se milá paní mi však ještě předtím volá a oznamuje, že se zastaví s kočičkou na veterinární klinice v Hradci Králové. Následně se dozvídám, že kočička dostala léky a jaké konkrétně. S milou paní jsme domluvené, že jakmile naleznou také koťata, kočičku bychom nakonec ve Vrbičanech určitě přijali. V duchu si však myslím, že nic takového už nikdy neproběhne. Lituji kočičku, někde ve skrytu duše chápu i milou paní, ale v tu chvíli si to nechci sama sobě přiznat. Mám jasnou představu, že další dny už kočička nemusí přežít.

Dva dny poté odjíždím neplánovaně za svou rodinou do Opavy, důvodů k tomu mám hned několik. Potřebuji si především pročistit hlavu a vypnout, odjíždím proto bez váhání, ale zároveň nečekaně domů. Jak domů? Já mám přece domov ve Vrbičanech, děsím se svých úvah, ale rázem se uklidňuji, vždyť “domů“ se přeci říká i původnímu domovu u rodičů. Nikdo nechápe, co to najednou dělám. Michal si pro jistotu bere dovolenou, aby se postaral o srdíčkové kočičky. Narychlo volám naší Markét a sděluji jí, že odjíždím. Markét mne uklidňuje: „vše bude zase v pořádku.“ Nic nechápající Michal mi ve dveřích sděluje, abych se brzy vrátila. Odpovídám, aby se uklidnil, že se opravdu brzy vrátím, nejpozději zítra ráno, vždyť jsem přeci mobilní a může mi kdykoliv zavolat. Vnitřně chápu, že své nejbližší zřejmě tak trochu děsím. Je mi těžko, ale vím, že zítra už to bude skutečně jiné a budu mít dostatek energie na vše. A popravdě, stalo se přesně tak, jak píši. Ani dlouhá cesta mi nevzala zbytek sil, ba naopak mne návštěva Opavy doslova posunula kamsi dál a dodala mi novou energii. Někdy je potřeba opravdu vypnout a vyřešit si nějakým způsobem vnitřní pocity. U mne to funguje sice vždy extrémním způsobem, ale na druhou stranu mám vše sama se sebou vždy velmi rychle vyřešeno. Jak rychle se trápení dostaví, tak rychle se zase vytratí a já se opět ocitám v realitě a stojím pevnýma nohama na zemi.

Už už přijíždím do Opavy a v tom mi volá milá paní. To však ještě netuším, že se jedná o paní Janu alias Světlušku. Pořád se domnívám, že hovořím s nějakou jinou milou paní, která mi sděluje, jak to s kočičkou z Moravské Třebové vypadá. Vypráví, že koťata byla sice nalezená, ale bohužel jsou všechna uvězněná v zamčené kůlně. Člověk, kterému kůlna patří, má být údajně "zvláštní", a tak nevíme, zda je dobré tohoto člověka oslovit a koťata vyprosit, anebo je lepší počkat, až koťátka vyrostou a začnou vycházet sama z kůlny ven. To už ale nemusí být kočičí maminka mezi živými, myslím si. Loučíme se s tím, že netušíme, jak se samotná Světluška nakonec rozhodne, zda koťátka vyprosí, anebo počká, až koťátka sama začnou vybíhat. No jo, ale kdo z nás tuší, jak mohou být kočičí miminka stará? Jsem rozrušená z dlouhé cesty do Opavy a zároveň musím stále myslet na kočičku v ohrožení. Pořád se vše točí v mých očích v začarovaném kruhu.

Ještě tentýž den se vracím z Opavy domů a o půlnoci přijíždím do Vrbičan. Jsem sice unavená po dlouhé a vyčerpávající cestě, ale dobila jsem si konečně baterky, a tak dny následující jsou pro mne daleko snesitelnější. Každý občas potřebuje zrestartovat. Načerpala jsem sílu do dalších dnů, rodinu vídám velmi sporadicky, a tak to byl pro mne skutečný zážitek a balzám na duši.

Následující den dostávám zprávu, že byla kočička i s koťátky v Moravské Třebové po dohodě s majitelem kůlničky odchycená, je v péči milé paní a už zítra přijede k nám do Vrbičan. Stále nemůžu uvěřit, že je to pravda. Tam někde uvnitř mé duše je najednou klid a mír. Už jsem však opatrnější a říkám si, že dokud zde kočička není, tak zatím nebudu předčasně jásat.

Následující den skutečně přijíždí milá paní společně se svým synem a přiváží celou kočičí rodinku. Ten den také zjišťuji, že milá paní je ve skutečnosti Světluška, úplně mi to - v dobrém slova smyslu – vyrazilo dech. Vždyť ještě před chvíli jsem řečnila o útulku nic netušíc, že Světluška má svůj vlastní kočičí útulek, a tak ví moc dobře, jak moc náročnou činnost zastáváme a co vlastně péče o opuštěné kočičky obnáší. Nakonec kočičí rodinku ubytováváme v “zagarážáku“ v kleci a loučíme se. Vždyť také Světlušku a jejího syna čeká náročná cesta domů do Svitav. A vás všechny čeká brzy další pokračování o osudu kočičky z Moravské Třebové.

Přijímám e-maily s návrhy jmen pro novou kočičku. Vnitřně se nemůžu s žádným jménem ztotožnit. Důvod k tomu mám opravdu veliký, někoho mi zkrátka kočička připomíná, a tak začínám naší nové kočičce říkat Teja. Jedna stejně krásná a stejně zbarvená mourinka tady totiž ještě před několika týdny bydlela, jmenovala se Tarja a já na ni musím stále myslet.

Autorka: Kristýna Kacálková