Zimní vyprávění kočičky Teji

Zimní vyprávění kočičky Teji

kočičí útulek

Kdesi na vzdáleném místě zcela mimo velkých měst ležela malá vesnička jménem Vrbičany. Vesnička, ve které mám možnost sdílet své místečko společně s ostatními opuštěnými kočičkami. V jednom malém útulku je nás tady mnoho, ale jeden vedle druhého si vážíme všeho, čeho se nám dostává. Chtěla bych vyjádřit, jak moc jsem šťastná, jak moc miluji své blízké, ale také jak moc si vážím hřejivého tepla domova.

Několik článků o mně již bylo zveřejněno. Čas však běží neúprosně dál a já jsem přesvědčená o tom, že by vás zajímalo, co se v mém životě nového událo a přihodilo. Začala jsem svůj nový článek psát za pošmurného zimního dne, kdy mrzlo, až praštilo a venku poletoval sněhový poprašek v šeru zakaboněné oblohy, která tak trošku tlumila nejsilnější mrazy.

Do Vrbičan jsem přijela bydlet v létě se svou velkou rodinou – třemi malými miminky, které jsem tou dobou vychovávala. Byla jsem zraněná, ale některá má stará poranění se časem částečně vstřebala, u dalších poranění se čekalo, až nebudu kojit koťátka a budu moci podstoupit operaci. Nakonec jsem prodělala kastraci, rekonstrukci nosánku a zašití rány po již neexistujícím oku.
kočičí útulek
V posledním vrhu koťátek se mi narodily čtyři děti. Jedno koťátko mi zemřelo v mé provizorní kůlničce ještě na Moravě, odkud pocházím. O druhé děťátko jsem přišla až u nás v útulku. Cítila jsem, že moje malá holčička Tíťa není v pořádku, my kočky to prostě cítíme. Páníčkové však byli slepí, sice viděli, že se maličká normálně nevyvíjí, ale nepřikládali tomu potřebnou váhu. Páníčkové netušili, co přijde a co je nezvratné, mysleli si, že je Tíťa drobnější kočička. Stejně tak já – Títi maminka jsem vlastně velmi drobná kočička. Když maličká zemřela, dlouho jsem se dívala bez hnutí z okna ven a přemýšlela nad životem. Bolest, kterou jsem cítila, neumím nikterak popsat. Neexistuje útěcha, neexistuje nic, co by v tu chvíli utlumilo bolest na srdci a na duši. Snad jen čas dokáže zčásti zahojit ty největší životní šrámy.

Když maličká Tíťa zemřela, chodila za mnou panička a říkala mi: „ty moje malá Tejinko, je mi to tak moc líto, zemřela nám maličká Tíťa.“ Rozuměla jsem paničce každé její slovo. Jsem si také jistá, že panička tím velmi trpěla, stejně tak jako já. Nemohly jsme v noci spát – já ani panička. Sebemenší vzpomínka nám vháněla slzy do očí. No jo, ale takový je život a my s tím nic nezmůžeme. Musela jsem se časem s tak velkou ztrátou nakonec vyrovnat a panička také.

Chtěla jsem vám ale povědět, že je mi tady v útulku dobře. Vypovědět vám, že se mi daří a že jsem tuze spokojená kočička. Před časem jsem si prošla zásadní operací, i přesto mám následky. Po prodělaných nemocech mám trvale poškozené plíce, stále sípu a do budoucna již není možné úplné uzdravení. Naštěstí mi zašil pan doktor díru v tlamičce a nyní mi již nevytéká jídlo a pití čumáčkem ven. Páníčkové mi zajistili různá vyšetření u těch nejlepších pánů doktorů. Užívala jsem mnoho léků, ale vše se vyléčit nepodařilo. Páníčkové se smířili s tím, že mi teče hlen z čumáčku a často také kýchám.

Velmi často od páníčků slýchávám, že jsem vyjímečná. Vyjímečně se tulím, vyjímečně brebentím, vyjímečně dělám vlastně vše. Miluji návštěvy. Snažím se každou návštěvu pozdravit, ducnout hlavičkou a zavěsit se na kohokoliv, kdo si k nám kočičkám poklekne. Panička tvrdí, že jsem tak trošku straka, že mám ráda šperky. Jenže, není to tak úplně pravda. Mám totiž ráda naprosto všechna cingrlátka, mezi která patří také – zakončení zipu, brýle, člověčí řasy, člověčí nos, člověčí oko, knoflíky a další tretky. To vše mne zajímá, to vše se snažím prozkoumat. Jsem tuze moc zvědavá, kamarádská a komunikativní kočička.

Nový domov nehledám. Pokud by si mě totiž někdo vzal, musel by být připravený na vše. Nesmělo by mého případného páníčka polekat, že mi teče z nosánku, chrčím a dokonce také chrním. Chrním, protože mám nosní přepážku po rekonstrukci. Smířila jsem se s tím, že zůstanu asi už navždy tady v útulku a vůbec mi to nevadí. V létě mne chtějí páníčkové zařadit do hlavní skupiny, abych mohla na terase nasávat sluníčko. To už bude v době, kdy by měla být terasa upravená a bez chránících zimních zábran, abychom s kamarády mohli chytat bronz a mít opět výhled ven.

Žádná kočička nikdy neví, co ji čeká a nemine. Stejně tak ani já netuším, co mi život ještě přinese. Pevně však věřím, že už mě nečeká nic špatného a ráda bych celý život prožila v teple láskyplného domova, tak jak je tomu nyní. Pevně také věřím, že jsem si sáhla několikrát až na samotné dno a snad budu ušetřená už navždy dalšímu trápení. Těžkých chvil bylo v mém životě mnoho, a tak si již zasloužím klid a pohodu. Moc si proto vážím daru, který jsem dostala. Daru v podobě střechy nad hlavou, jídla, pití, tepla a šťastného života.

Snažím se páníčkům dělat samou radost, nosím jim proto hračky, abych jim dokázala, jak moc mi na nich záleží a jak moc je mám ráda. Vždy u nošení hraček brebentím a nejraději nosím plyšový kroužek, který mi přinesla teta Jitka z Berouna. Jsem prostě šťastná a chtěla bych to vykřičet do celého velkého světa.

Vaše Teja

Autorka: Kristýna Kacálková

Mám pocit, že přesně takto


Mám pocit, že přesně takto kočičky uvažují.

pro Teju


s komentářem paní Jany Stropkové nezbývá než souhlasit.
Tejinko, tam kde bydlíš, jsi v bezpečí,a všichni tě mají a pořád budou mít rádi

Přihlášení

 

Facebook a my

Spolupracujeme

Podpořte nás nákupem přes tento banner u Zoohit.cz

Podpořte nás nákupem přes tento banner u Superzoo.cz

Vse pro kocky v Superzoo.cz

Náš útulek se účastní projektu "Click and Feed"