Walda volá SOS

Walda volá SOS

kočičí útulek

Kocourek Walda pochází ze Slaného z jedné z mnoha lokalit, kde se vyskytují toulavé kočičky, a kde je zároveň nutný zásah člověka, to aby se kočičky dále nemnožily. Úkol je to navýsost složitý a nevděčný, i když se totiž snažíte v dané lokalitě pomáhat a kastrovat, přesto se stále objevují nové a nové zatoulané kočičí dušičky, a tak máte pořád plné ruce práce. A co víc? Vděk rozhodně od kočiček nečekejte, především od plašánků ne. Nicméně, tato záslužná činnost je nutná, a tak se pokoušíme již několikátým rokem kastrovat mimo jiné také ve Slaném. Plaché kočičky, které krmiči krmí, vypouštíme zpět do původní lokality a najde-li se mezi plašánky kočička mazlivá, dáme jí druhou šanci a hledáme mazlíčkovi nový domov.

No a přesně tak to bylo také se mnou, akorát s tím rozdílem, že jsem nebyl toulavým kocourkem, ale ocitl jsem se čistě z člověčího rozmaru znenadání na ulici a takových nás bylo samozřejmě víc. Venku jsem zjistil, že přežít nebude až tak jednoduché. Najednou mi začalo docházet, co se vlastně stalo. Neměl jsem kam hlavu složit. Jakoby se úplně vytratilo teplo domova. Místo toho jsem se uložil na tvrdé studené kameny a hvězdná obloha mi byla té mrznoucí noci nejlepší kamarádkou. Byl jsem smutný a do morku kostí zrazený kocourek. Další noc jsem byl ale již chytřejší a zalezl jsem si do přítmí a závětří u jednoho ze sídlištních paneláků. Jenže, měl jsem pro změnu hlad. Bříško se mi svíralo a kroutilo bolestí a nebyl tady nikdo, kdo by mi přinesl mističku s jídlem. Nikdo, koho by zajímalo, že mám hlad. Nic z toho jsem nechápal, nevěděl jsem, co se vlastně stalo a proč zrovna já musím tak moc trpět.
kočičí útulek
Všiml jsem si však, že se na sídlišti zdržují mimo mne také kočičí domorodci. Jenže, co naplat, když mne mezi sebe nepřijali? Syčeli na mne a já jsem se po celou dobu raději držel opodál. Měl jsem snahu prve navázat kontakt, ale kočičí domorodci se mi akorát tak smáli. Asi jsem jim nebyl dost dobrý. Snažil jsem se navíc místním domorodcům vypovědět příběh o lidech, u kterých jsem bydlel, jak byli milí a hodní, ale také jsem se jim snažil vylíčit, že mne nakonec vyhodili. Jedna z kočiček – taková okatá nádhera na mne sykla: „hlupáku, copak nechápeš, že se tě páníčkové zbavili?“ Nechápal jsem a pro domorodé kočičky jsem se tak definitivně stal naprostým a nepřijatelným exotem. „Táhni, odkud jsi přišel. Zmiz z našeho území, jinak tě vyneseme v zubech,“ povídal jeden z domorodých kocourků. Od “domorodců“ jsem si proto držel odstup, nikdy jsem si totiž nenašel cestu k nim a oni ke mně také ne, byli jiní a plašší. Já jsem se ocitl na sídlišti jen tak, prostě už mne páníčkové nechtěli, protože jsem dospíval a začal jsem zavánět kocouřinou, tak jak to umí jen pravý nekastrovaný kocourek. Proto mi jednoho dne páníčkové řekli: „nazdar, můžeš jít.“ No a tak jsem šel, když to nešlo jinak.

Jednoho dne jsem si všiml milé dívky, která chodila domorodce krmit a dívka si pro změnu všimla mne. Začala mi taktéž sypat granulky. Bylo pár momentů, kdy se tato dívka, když mne viděla, zarazila. Pro sebe si říkala: „co tady ten kocourek hernajs dělá? Takový mazel přece nepatří na ulici, vždyť mu někdo pro jeho bezmeznou důvěru ještě ublíží.“ Byla to právě ona dívka, která se domlouvala s vrbičanským útulkem na odchytech. Nebylo to poprvé, už přes dva roky totiž funguje mezi dívkou a útulkem spolupráce. Z tohoto sídliště se již podařilo zachránit mnoho kočiček – například Simbu, Šrečka, Mikeše, Agátku a její sourozence. Mazlivé kočičky zůstaly v útulku, plašani byli vypuštěni zpět do původní lokality.

Psal se poslední únorový den a já jsem se nechal chytit do přepravky v době, kdy jsem byl krmený na sídlišti ve Slaném. Strčit mne do přepravky, nebyl žádný problém, nekladl jsem totiž odpor, a tak jsem byl polapen a odvezen do útulku ve Vrbičanech. Prý už jsem tam měl zamluvené místo. Po kastraci a nutné karanténě jsem měl být vypuštěný zpět do původní lokality. V útulku jsem byl odčervený a přemístěný z přepravky do karanténní klece. Po dlouhé době jsem zažil v útulku první teplou noc, jásal jsem. Bylo mi mile, krásně a úžasně. Nepociťoval jsem žádný stres z nového prostředí, prostě jsem byl v pohodě. Vše jsem současným páníčkům oplácel ducáním hlavičky a svou úžasnou náklonností. Následující den jsem jen zíral. Představte si, kdo za mnou do útulku přijel – domorodec Hermínka! Netuším, koho to napadlo, ale přidali Hermínku do mé karanténní klece. Prý jsme z jedné lokality a jinde nebylo místo. Naštěstí pro v tu chvíli velký šok Hermínka přehlédla, že se se mnou nechtěla na sídlišti kamarádit a místo toho se nyní ke mně tiskla, jak to jen nejvíc šlo.

Páníčkové rozhodli, že plachá Hermínka bude po kastraci vypuštěná zpět do původní lokality, no a já mazel, že po kastraci zůstanu v útulku a budou mi páníčkové hledat nový domov. Stalo se přesně tak, jak rozhodli. Hermínka prodělala kastraci a byla vypuštěná zpět do původní lokality. Dokonce dostali páníčkové zprávy, že se Hermínka chodí opět pravidelně najíst, odpočívá na střeše garáží a umývá se. Já jsem zůstal v útulku, jak bylo prve také rozhodnuto. Ač v kleci, liboval jsem si blahem. Mazlil jsem se, jak jsem jen nejvíc uměl, hlavně abych už nikdy nešel bydlet pod širák.
kočičí útulek

Přišel můj čas a prodělal jsem vakcinaci. „Hurá,“ byl to další krok k úspěchu. Měl jsem být zařazený do některé z kočičích skupin. Páníčkové zvolili hlavní skupinu kočiček. Zároveň se mnou byl zařazený z jiné karanténní klece do hlavní skupiny kocourek Geňa. Oba jsme se s páníčky mazlili, oba jsme projevovali svou náklonnost, byli jsme šťastní, skákali jsme po škrabadlech a užívali jsme si tepla domova a plných mističek.

V noci se panička spící vedle v pokoji náhle vzbudila. Slyšela totiž kočičí kvílení, ryk a řev – něco na způsob “kvíííííí, úúúúúú, éééééé, áááááá“. Rychle běžela na terasu, kde našla mne a kocourka Geňu. Všude okolo byla šílená hromada chlupů a my dvě kocouřiska jsme stáli proti sobě, Geňa přikrčený a já nad ním řvoucí. V tu chvíli panička netušila, co se stalo a už vůbec ne, kdo je viníkem. Popadla tedy v afektu jednoho z nás za krček. Naneštěstí padla karta na mne, a tak jsem byl té noci odnesen zpět do karanténní klece. Ráno panička přemýšlela, co se mohlo stát a proč. Už dlouho totiž nebyla ve vrbičanském útulku zaznamenána kočičí či spíše kocouří rivalita. Asi byl už dlouhou dobu klid, a proto jsem přišel já, abych vnesl do následujících dnů trošičku vzrušení.

Pro samou starost mne panička nechala ještě den v kleci, než se uráčila se mnou dál naložit a zkusit mne zařadit do jiné skupiny, tentokrát k mírným kočičkám. Geňa problémy nedělal, a tak bylo jasné, že já jsem skutečným viníkem. Ocitl jsem se v další skupině ve venkovním výběhu mezi slánskými týranými a povahově velmi mírnými a přátelskými kočičkami. Netrvalo dlouho a chloupky lítaly. Tomu předcházelo táhlé kvílení mne odhodlaného bojovníka za stálého očichávání všech rádoby rivalů. Aby toho nebylo málo, počůral jsem naschvál nepřátelům pelíšky, aby vzali laskavě na vědomí, kdo je tady pánem. Pěkně naštvaná panička přiběhla a zkusila poslední pokus, zařadila mne do pokoje nejmladších členů velké kočičí rodiny – k odrostlým koťátkům. Chvíli byl klid, ale následně se opakovala úplně stejná situace. Odrostlá koťátka jakoby cítila, že přišel velký bojovník a klidila se z cesty. Šel jsem po kocourech, bál jsem se jich a bránil jsem se proto útokem. V každé skupině, kam jsem přišel, nastal ústup všech kočiček, jakoby cítily, že jsem jiný.

Panička celá nešťastná mne odnesla do karanténní klece a dokonce silně uvažovala o tom, že mne vypustí zpět do původní lokality. Jenže popravdě, jaké mám asi šance v ulicích sídliště já - mazlivý kocourek? Stačí, aby mne k sobě nalákal zlý člověk, já důvěřivec mu na to skočil a on mne třeba nakopl či jinak zranil. Zlých lidí běhá po světě dost, a tak je potřeba mít se na pozoru, což my mazlivá stvoření neumíme a vrháme se bezhlavě bez rozdílu všem dvounožcům do náruče. Co já - nebohý kocourek bych opuštěný a navíc skupinou domorodých kočiček nepřijatý asi tak venku dělal?

Čas od času se jednoduše přijme do útulku rozporuplný kocourek, který nesnese ostatní a naopak, ostatní zase nesnesou toho onoho rozporuplného kocourka, tak už to někdy bohužel chodí. Občas se také najde mezi kočičími nováčky i kočičí sekernice či čarodějnice, jak kdo chcete. Tím chci říct, že nejen my kluci zlobíme. Podivínských kocourků a kočiček páníčkové také již zažili několik, ale vždy bylo pravidlem, že se jednalo o milá a mazlivá zvířátka. Kdo by to byl do takových mazlíků býval řekl, že? Jenže, co naplat? Vždy si musí velká kočičí rodina nějak poradit a něco vymyslet.

Co se týče mne – Waldy, jsem tuze moc mazlivý, jsem miláček, miluji lidi a dokazuji jim to svou úžasnou náklonností a všemi možnými dalšími prostředky. Většího mazlíčka by jeden sotva pohledal. To, že nemusím ostatní kocourky, to je zkrátka jeden z přírodních zákonů a ne všichni jsme vůči svým rivalům přátelští. Nejen, že jsem extrémně mazlivý, ale jsem také nádherný černý kocour s huňatým kožíškem a velkou kocouří hlavou. Líčka má naducaná, a ačkoliv jsem obyčejný a černý, přesto jsem vyjímečně krásný.

Jak moc jsem mazlivý, se můžete přesvědčit zde: http://srdcemprokocky.rajce.idnes.cz/Video_a_foto_-_Walda_v_hlavni_skupi...

Kdybyste viděli ty návštěvy, co k nám jezdí, jak se k nim mám a hlásím se z klece o pozornost, koukali byste. Každá z návštěv si chce na mne sáhnout, a tak panička běhá a umožňuje návštěvám sáhnout si do klece a já se tulím, jak to jen umím nejlépe. Něco jiného je milovat páníčky a “milovat“ kocourky, to jsou dvě rozdílné záležitosti, které by se neměly míchat dohromady. Jsem kocourek, který nesnese život mezi tak velkou skupinou kočiček, jaká je v útulku. Potřebuji si žít svůj život, mít svého páníčka, mít dostatek prostoru k bytí a žití. Neumím se tísnit na malém prostůrku s ostatními, někdo na to má, já ale rozhodně ne.

V tuto chvíli jsem však bohužel zatím trvale odkázaný na karanténní klec. Nemůžu ven, abych se nepoškubal se svými kamarády. Protože jsem však mazlivý a přítulný kocourek, rád bych našel nový domov, kde bych mohl být jediným kocouřím miláčkem. V novém domově bych mohl mít psího kamaráda či kočičí kamarádku mírné povahy. Stal jsem se totiž útulkovým vězněm nepohodlné karanténní klece, za což nemůžu já a ani útulkoví kočičáci, může za to jedině volání divočiny. A taky nutno dodat, že mám zatím necelý měsíc po kastraci, ještě stále mi tedy bude klesat hladina hormonů.

Mám na vás smělou otázku. Myslíte si, že by u vás bylo pro mne ještě místo? Vše bych vám stonásobně vynahradil svou náklonností, mazlením, pusinkováním a ducáním hlavičky. Jsem totiž nejmazlivější kocourek na světě, na to můžete vzít jed!

Váš zatím nešťastný Walda

Autorka: Kristýna Kacálková

Hurááá, Walda už má domov


Milý Waldíčku,

přejeme ti, ať se ti v novém domově moc daří!!!!

Walda


Ahoj!
Konečně si mě někdo odvezl, v kleci to nebylo vůbec pohodlné. Snad nebudu novou paničku moc zlobit.

Mějte se fajn, Walda zvaný též v extrémních situacích Waldemar

Přihlášení

 

Facebook a my

Spolupracujeme

Podpořte nás nákupem přes tento banner u Zoohit.cz

Podpořte nás nákupem přes tento banner u Superzoo.cz

Vse pro kocky v Superzoo.cz

Náš útulek se účastní projektu "Click and Feed"