Vánoční příběh

Vánoční příběh

doplníme
Naše kočka Pepina, kterou celá rodina milujeme, se nám na štědrý den nevrátila domů. Jindy se vždy vrací do pár hodin z venku do domu, a večer na spaní přichází vždy spolehlivě . Bydlíme v rodinném domku v klidné čtvrti a ona nikdy nechodívala nikam moc daleko.

No a tentokrát se neobjevila ani druhý den. Nečekali jsme nečinně doma, ale stále jsme ji chodili hledat, volat do blízkého okolí, potom už i dál. Báli jsme se že najdeme nález nejhroznější, dokonce jsem nahlížela už i do popelnic, zda ji chudinku někdo mrtvou takto rychle nezlikvidoval. Všichni sousedé nám kontrolovali své sklepy a garáže, zda není někde omylem zavřená. Ale stále nikde nic. Pepina se stále nevracela ani nebyla nikde k nalezení. Zalarmovali jsme své známé na FB . Pepiny fotku zkrátka vidělo v těchto dnech spousta lidí, a ona se stále nevracela.

Měli jsme teda pěkně smutné Vánoce, slzy tekly proudem, hlavně mě a dceři. Pěkně si to tedy načasovala ta jedna Pepina naše..... Už jsme se smiřovali s nejhorším- že se o ní už nedozvíme. 26.12. večer jsme obvolávali útulky i veterináře zda ji tam někdo třeba i zraněnou nepřinesl. Vše zbytečné.

A jak brouzdám po internetu po těch útulcích, tak mě zaujal na serveru http://www.kocky-online.cz článek o tom , jak se má správně hledat zatoulaná kočka: http://www.kocky-online.cz/jportal/articles.phtml?op=read&id=841

http://www.kocky-online.cz/jportal/articles.phtml?op=read&id=842

. Kočkomilovní dobrodinci tam radí, že kočku je třeba hledat intenzivně i několik hodin, nejlépe v noci,kdy je uplný klid a chodit znovu a znovu ji volat do těch stejných míst., kde jsme třeba už několikrát byli. Je tam opravdu spousta zajímavých rad, které jsme do písmene využili.

A tak jsme po 23 hod v noci opět s manželem vyrazili už asi po stopadesáté do terénu hledat a volat PEPINÓÓÓ.!!!!

Dcera s přítelem v té době zrovna vylepovali po okolí fotky Pepiny s prosbou o pomoc...
doplníme
Voláme všude v sousedství, před každou garáží, zahradním domkem, kůlnou i domkem. Nedbáme sousedů, co vykukují za záclonami, či rovnou z oken, stejně už nás mají za kočkomilovné blázny... :-o Po každém volání vždy chvíli potichoučku zastavíme krok, protože co naplat ,i když je v této vánoční noci úplné ticho, tak naše zimní bundy při chůzi pěkně šustí. Mám pocit že více postáváme a čekáme na nějakou kočičí odezvu, než chodíme. Tak Pepino ozvi se přece už! -říká ta optimistická část mého já... Ta druhá část už si zoufá a chvílemi všechno vzdává a opakovanné procházení všech částí našeho bloku pokládá za úplně zbytečné... :-(

Až pak najednou po asi hodinovém volání něco zaslechneme. Je to kočka? Nebo myš či jiný hlodavec? Jsme ve vedlejší ulici mezi baráky, jdeme po zvuku..... Znovu voláme Pepinoooo, zase se to ozve-trochu nadějněji.....Jdeme blíže po zvuku-vede nás k prázdnému právě rekonstruovanému domku. Opět voláme a už slyšíme nefalšované teskné dlouhé kočičí mnoukání. JO! Konečně! Vrážím do starých vrátek hlava nehlava , letím blíž. Je to naše kočka ?Nebo jiná třeba jejich? bleskne mi hlavou , ale doufám, že je to Pepina. Ale to už stojíme u vchodových dveří , pobitých a zatlučených jakousi dřevotřískou a mnoukání se stupnuje, mnouká jako o život.:-) Rychle posviť tam oknem přes sklo, říkám manželovi a pak v jasném svitu chytrého telefonu spatřuji naší chytrou Pepinu, jak mnouká či brečí jako o život, ale je to ONA, hurá je to ona! Naše štěstí je neskutečné, objímáme se a radujeme. ;-)

V té euforii nedbáme cizího soukromého vlastnictví a vyrváváme kusy bednění dveří a doufáme, že nám skočí přímo do náruče, ale kdepak. Vyděsila se tohoto rámusu z lámající se dřevotřísky a kamsi utekla. Ale stále u toho mnoukala. Nakonec jsme ji nalezli ve sklepě toho starého domu, zalezlou za naskládanými starými dveřmi v té naprosté tmě.

Nakonec jsme ji dostali z úkrytu a štastně donesli domů. Byla hladová a špinavá. Překvapilo mne jak za dva dny byla jakoby mastná a zaprášená. Zřejmě ze zoufalých pokusů se někudy dostat z pasti.

Myslíme si, že ji nedopatřením dělníci či majitelé zatloukli v tom domě , kam ze zvědavosti vlezla.

Nechť je tento příběh návodem či ponaučením pro ty, co někdy v budoucnu budou postrádat svou kočku ( i když to vůbec nikomu nepřeji), že vždycky je nějaká šance a všechno je možné. Jen vytrvat v hledání a neztrácet naději.
S pozdravem všem kočkomilům

autorka: Vlaďka Ptáčková

Jonášek


Taky jsme hledali všude, kde se dalo, roznesli letáčky s fotografií našeho Jonáška a nakonec jsme ho našli utopeného v bazénu u sousedního domu. Příští týden to budou už dva roky a pořád to bolí. Umřel nám v den synových narozenin. A v domě bylo bez něj najednou divně prázdno, i když jsme byli všichni doma. Už jsme nemuseli dávat pozor při otevírání dveří, jestli nám neproklouzl nepozorovaně ven, nikdo se nepletl pod nohama... A tak to nešlo. Nejlepší medicína na tuhle bolest byla nová kočička a tak máme útulkového Tadýska, z dobrého srdce darovanou Emičku, nalezence Madlu a aby toho nebylo dost teď přibyl ještě poslední útulkáček. Ale ven už je nepustím.
Jonášku, nezapomenu na tebe.

To znám... přesně takhle jsme


To znám... přesně takhle jsme hledali naší stařičkou nemocnou Deboru-troubelu. A trvalo to 3 dny. Nakonec nám ji našel nějaký venkovní kocourek-zrzeček, kterého jsme si s ní popletly, ale on stál a pořád koukal do křoviska. Když jsem si lehla na zem a posvítila tam baterkou, vykukovaly na mě dvě svítilny a byla to ona. Trumpetka jedna. Deborku jsme celou opusinkovaly a Zrzeček dostal hodně dobrůtek.

Přihlášení

 

Facebook a my

Spolupracujeme

Podpořte nás nákupem přes tento banner u Zoohit.cz

Podpořte nás nákupem přes tento banner u Superzoo.cz

Vse pro kocky v Superzoo.cz

Náš útulek se účastní projektu "Click and Feed"