Jak zvířata chápou smrt

„0 indických slonech se říká, že někdy pláčou." Charles Darwin

Všichni se jednou setkáme se smrtí. Když člověku zemře někdo blízký, truchlí. Ale i zvířata mohou truchlit nad smrtí jiného jedince, stejně, jako truchlí člověk. Když zahyne některý jejich příbuzný, dávají zvířata najevo svůj velký zármutek. Ať už se jedná o savce nebo ptáky, nesou některá zvířata rodinné tragédie velmi těžce. Jak prožívají zvířata zármutek ze ztráty blízkých přátel nebo příbuzných se dozvíte v tomto článku. Přeji příjemné čtení.

Nejprve navštívíme africkou buši. Velmi častou scénou je zde k vidění smutný nářek největších suchozemských savců – slonů. Jistý zoolog se náhodou připletl k jedné takové scéně a později ji popsal ve své knize. Tři mladí sloni různého stáří byli shromážděni kolem těla jejich matky, která se zřítila z příkrého svahu a zabila se. Nejmenší mládě se stále snažilo sát její mléko, prostřední se o ní opíralo a nejstarší neustále sténalo a snažilo se kly se svojí mrtvou matkou alespoň trochu pohnout. Velmi smutná scéna, ale v buši velmi častá. To mohou potvrdit i lidé, kteří se slony pracují – velmi mnoho případů ukazuje, že právě tato zvířata jasně vědí, co je to smrt. Rodinné skupiny vede vždy starší samice a v těchto rodinách spolu úzce žijí slonice a mladí samci. V jednom parku byla pozorována scéna, kdy celá taková rodinná skupina stála kolem umírající vůdčí samice a většina slonů z této rodiny se jí pokoušela postavit na nohy. Jiní jí strkali do úst trávu a ostatní stáli jen kolem a bezmocně ze zoufalství troubili. Pak samice zemřela, ale její stádo jí stále odmítalo opustit. Několik hodin ještě stáli u ní a i když pak odešli, stále se k ní v průběhu dne a noci neustále vraceli. Hladili mrtvou samici choboty, které jemně pokládali na ústa mrtvého zvířete. Stejně ohleduplní a soucitní jsou sloni i k mláďatům. Když slůně onemocní nebo se například zraní, shromáždí se celá rodina okolo něj a svými těly ho chrání. Když slůně zemře, odmítá ho matka po nějakou dobu opustit. Mrtvé slůně chrání před dravci a i několik dní ho sebou nosí na klech.

Když je slon již mrtvý a to tak dlouho, že z něj zůstanou jen kosti, stádo jeho kosti zkoumá. Pak je roztahají různě po okolí nebo je schovají do křoví. Velikou pozornost věnují sloni kostem čelistí – podle vědců je to proto, že ústa zaživa používají sloni při pozdravech. Také klům věnují hodně pozornosti – to je zase prý proto, že kly se po smrti změní jen velmi málo. Ale proč se sloni tak velmi zajímají o kosti svých mrtvých kamarádů, to vědci ani zoologové přesně nevědí. Snad právě odtud pramení legendy o pradávných sloních hřbitovech, kam chodí sloni umírat.

Z Afriky popojdeme o kousek jižněji a to na pustý ostrůvek v jižním Atlantiku, který se jmenuje South Georgia. Tento malý ostrůvek je domovem tučňáků oslích a patagonských, kteří zde mají svá hnízdiště. Když zde žijící tučňáci zestárnou, odeberou se do vnitrozemí, kde se shromažďují kolem tůní vytvořených z tajícího sněhu. Dno těchto tůní vyplňují mrtvolky tučňáků, kteří leží nad sebou v mnoha a v mnoha vrstvách. Ornitologové se domnívají, že tučňáci putují do vnitrozemí, aby zde zemřeli na tradičních hřbitovech. Trochu jiná verze mluví o tom, že staří a nemocní tučňáci chodí do vnitrozemí a pijí sladkou vodu, kterou jejich unavený organizmus potřebuje. Při pití a nahybání se do hlubších tůní se stane, že se někdy buď utopí nebo už ztratí tolik sil, že se nedokáží vrátit a zemřou na tomto místě.

Ono i v horké poušti se stává něco podobného. V okolí napajedel se válí spousty kostí, což se vysvětluje podobným způsobem – umírající zvířata se stahují k vodním zdrojům a zůstávají zde proto, že spíše než potravu potřebují sladkou vodu. Takže to, co na první pohled všem okolo připomíná hřbitov, je vlastně jen výsledkem snahy o přežití, což je vlastní všem živým tvorům. Ale jak to tučňáci opravdu chtějí – zda se jedná jen o jejich neopatrnost nebo zda se rozhodli zemřít na určeném místě ,,hřbitově“ – to ví jen oni sami.

Dalším zastavením u zvířátek bude krásný a dojemný příběh jednoho pejska jménem Bobby. Tento skye teriér patřil v 19. století jednomu skotskému pastýři Johnovi Grayovi. V roce 1858 John zemřel při své jedné ze svých pravidelných týdenních cest. Stalo se tak v Edinburghu, kde byl Jock také pohřben na hřbitově u františkánského kostela. Bobbyho, který byl na cestách se svým pánem, poslali zpět na Jockovu farmu v Pentland Hills. Věrný pes se ale sám vrátil zpět do Edinburgu a už druhý den po pohřbu seděl opět u hrobu svého pána. Místní obyvatelé, které jeho chování přímo dojalo, ale i cizí návštěvníci, pro které byl Bobby jen zvědavou atrakcí, ho zde krmili i napájeli. A Bobby zůstal sedět u hrobu svého milovaného páníčka celých 14 let. Pak v roce 1872 zemřel i sám Bobby a konečně odešel do nebe za svým pánem, kterého tak bezmezně miloval.
Pověst o tomto tak neuvěřitelně věrném psu se mezi lidem tak rozšířila, že sama královna Viktorie dala souhlas k tomu, aby byl Bobby pohřben vedle Jocka Graye na františkánském hřbitově. Dnes stojí na rohu u františkánského kostela socha, která všem připomíná věrného psa Bobbyho. Často se přeci říká, že někteří psi se velmi trápí, když ztratí svého milovaného pána. U Bobbyho se odborníci tak trochu rozcházejí. Někteří tvrdí, že se Bobby opravdu trápil ze smrti svého pána, druzí říkají, že historka o Bobbym zas tak moc jasně nedokládá skutečné zvířecí chápání smrti. Podle nich prý Bobby cítil jen úzkost ze změny do té doby pro něj stabilních podmínek. Ať tak či úplně jinak, příběhy o věrných zvířatech jsou vždycky ty nejdojemnější.

Ve výčtu zvířecích chápání smrti nesmíme zapomenout na naše nejbližší příbuzné – na lidoopy a opice. Zrovna u těchto zvířat vědci i zoologové skutečně potvrzují, že chápou smrt podobně jako lidé.V 60. letech 20. století žila byla jedna šimpanzice jménem Washoe. Byla chována v zajetí a učila se znakovou řeč. Pak se jí narodilo mládě, které bohužel za několik dní zemřelo. Když k ní potom přišli opět její ošetřovatelé, šimpanzice se znakovou řečí zeptala, kde je její dítě. Ošetřovatelé odpověděli podle pravdy – dítě konec. Washoe se schoulila do rohu, upadla do hluboké deprese, odmítala jakkoliv komunikovat i jíst. Několik dní tak oplakávala svoje mrtvé mládě.

Opice i lidoopi i v přírodě ukazují známky smutku, když jim zemře nějaký jejich příbuzný. Samičky, které přijdou o své mládě, ať už se narodí mrtvé nebo zemře několik dní po porodu, nosí své mrtvé mládě i týden, jeho srst pečlivě probírají a neustále odhánějí mouchy. Kdo viděl nedávno v televizi příběh ostravské samičky Ziry a jejího mrtvého mláděte Zakiyy, ví, o čem nyní píši. Když v tlupě zemře nějaký její člen, může to způsobit hluboké změny v organizaci i celé této skupiny. Někteří jedinci pak postupují o stupínek výš, zatímco jiní ztrácejí v hierarchii své místo nebo i vlivného spojence.

I když se člověk domnívá, že jakékoliv emoce jsou jeho doménou, není tomu tak. Zvířata také prožívají emoce a s klidem můžeme říci, že prožívají lidské emoce. Prožívají radost, prožívají smutek. A nad ztrátou svého milého dokáží truchlit až do své vlastní záhuby. Ať už se jedná o matku, která truchlí nad ztrátou svého mláděte, nebo o mládě, které truchlí nad ztrátou své matky. I když by se zdálo, že některým lidem by to zrovna nemuselo být moc po chuti, že zvířata prožívají ,,jeho“ emoce, budou se s tím hold muset nějak smířit. Ať už s emocemi nebo bez nich.

Zdroj: Encyklopedie zvířat