Tobíkovy vzpomínky a trampoty

...poskládáno ze střípků, které nám pověděly návštěvy ze Slaného, ale také poskládáno z dojmů, které jsme získali v útulku...

Co se to děje? Všude je plno kouře, plazím se pod skříňku, dusím se, nic nevidím a ztrácím vědomí. Kde se poděla má panička? Panička mne má moc ráda a já jsem ve své podstatě velmi spokojený kocourek. Vlastně, panička má ráda všechna zvířátka, dokonce sype ptáčkům drobečky, když chodí na procházky.

Probouzím se z bezvědomí a jen matně slyším hlasy. Kdosi volá: „Hasiči jsou konečně tady“. Zároveň se ozývá jakoby odněkud z blízka: „rychle ji vyneste ven na terasu, nedýchá“. Další hlas dodává: „okamžitě sežeňte doktora, tak slyšeli jste, rychle!“ Opět upadám do bezvědomí…

Sedím stále sám v opuštěném bytě a čekám, moje panička ale nepřichází a nepřichází a čekání je již přespříliš dlouhé. Přemítám nad tím, zda to všechno není nějaké divné. Navíc, je tady spousta popele, špíny, vody a nelibé vůně.

Moje panička je velká sběratelka, máme doma hromadu plastových lahví, igelitky, zbytky starých rohlíků a dalších jídel, jeden aby se v tom vůbec vyznal. Stále nám kape kohoutek s vodou, a tak se půjdu alespoň napít. Víte, je to už starší paní, a tak nestíhá po sobě uklízet, nikdo tady nechodí, nikdo nám nepomáhá. Jsme tu jen my dva a já vlastně ani uklízet neumím, abych paničce pomohl, bohužel.

Před časem se mi navíc začala tvořit bulka na pupíku a teď už narostla do takových rozměrů, že mne začíná moc a moc bolet bříško. Prosím, pomozte mi! Už aby má panička přišla, už aby to bylo.

Koukám za zavřenou okenicí dolů na ulici a nějací lidé se dívají vzhůru a něco na mne ukazují. Nemám ponětí, proč je tolik zajímám. Pozorovat kocoura za oknem, to jsou ale způsoby, to vám tedy povím.

V zámku cvaká klíč, to rozhodně není příchod mojí milované paničky, to rozhodně ne. Rychle se musím schovat, mám velký strach. Rychle někam zalezu, s tím problém nebude, naštěstí tady panička nasbírala tolik věcí, že mne už nikdy nikdo nenajde a budu dokonale uchráněn od nebezpečí. Najednou slyším: „čičí, kočičko, jsi tady?“ Ani nedutám, jak velký strach mne pohlcuje. „Tak, kočičko, kde jsi?“ Ať už jsou pryč, myslím si a opět někdo povídá: „dnes to asi nevyřešíme, budeme muset něco vymyslet.“ Konečně jsou pryč, kdoví, co mi chtěli udělat. Mám hlad, hledám suché rohlíky, bříško mne kroutí hladem i bolestí, kterou způsobuje již zmíněná bulka na pupíku.

Hlavičkou se mi honí útržkovitá slova těch lidí. Co to probůh říkali, že moje panička zemřela? To přece nemůže být pravda. Co se mnou bude? Proč se to muselo stát, proč? Měl jsem ji tolik rád. Chtěl bych se k ní přivinout a ducnou ji hlavičkou. Sbohem, má paničko, nikdy na tebe nezapomenu. Nikdy, to přísahám, vzpomínky navždy zůstanou.

Zde je tvrdá realita a fotografie z mého původního domova - Žena zemřela při požáru ve Slaném: http://www.hzskladno.cz/?det=1475

Zřejmě mi ještě hodně dlouhou dobu potrvá, než vše zcela pochopím.

Opět v zámku cvaká klíč, slyším pokládat něco plechového či železného na zem, ani nedutám. Dveře se zase rychle zavírají, někdo zamyká a já cítím tu blaženou vůni výtečného masíčka. Ty jo, konečně! Mistička s dobrotou se nachází v nějakém železném zařízení, které zůstalo naštěstí otevřené, a proto se rychlostí blesku hrnu dovnitř. Ještě jeden krok, překonat železný plech a dobrota je moje. „Bum a prásk!“ Co se to hernajs děje? Prosím, pusťte mne ven!!! Já chci svoji paničku, chci ven, všechno mne bolí, všechno je jinak, než bývalo. Zachraňte mne, prosím!

Pár dnů jsem si pobyl v oddělené místnosti u moc hodné paní, která mne z toho strašného železného vězení vysvobodila. Poté to teprve přišlo. Byl jsem převezen někam, kde mne hned v úvodu vyděsily velké psí obludy. Nevím, která z nich vypadala děsivěji, ale každopádně jsem zažil šok nevídaných rozměrů. No, to se mám na co těšit, panečku! Prošli jsme zahradou a šup se mnou do jakéhosi zaploceného výběhu, kde byla děsně protivná kočka Kleopatra. Chovala se nějak divně, neustále zalézala do košíku pod deku a vylezla sem tam, to když právě přišla ta divná paní. Později jsem zjistil, že se o mne ta paní stará, ale paničku mi rozhodně nenahradila, to vůbec ne.

Nutno dodat, že jsem nevěděl, kdy mi už konečně přinesou něco dobrého k snědku. V mističce byla jakási zrnka hnědého zabarvení. Vůbec jsem netušil, co to má znamenat. To se jako papá? To snad ne? Říkali tomu granule. No fuj! Kroutil jsem nad mističkou divného zobu čumáčkem a očekával jsem něco víc. Přál jsem si kus chleba, starý rohlík, zbytky polévky, maso od oběda a různé jiné speciality, mňam. Nic takového tady ale nepodávali, zatracené trápení. Nakonec přinesla má nová panička něco, čemu říkala kapsička. Kapsičkou jsem už ale nepohrdl, ta docela voněla.

Večer přišel páníček a odčervil mne, při té příležitosti jsem musel projít prohlídkou pohmatem. Nikomu bych tu bolest nepřál. Páníček mi kontroloval bříško. Strašně jsem zakřičel bolestí. „Hm, divné, co to může být?“, říkal páníček. „Kristý, pojď se rychle podívat.“ Byl jsem schoulený do klubíčka a čekal jsem na paničku. Ta byla malinko šetrnější. „Nemůže to být pupeční kýla?“, pravil páníček. Panička mu však oponovala, že bych už musel být dávno v nebíčku, kdybych měl tak ohromnou kýlu.

Na veterině měli ale jasno hned. „Páni, to je tedy kýla“, pravil pan veterinář a dodal: „ještě chvíli a dopadlo by to špatně.“ Při kastraci mi kýlu vyoperovali, měl jsem jizvu přes celé bříško, to vám můžu odpřisáhnout. Cítil jsem se naprosto mizerně, jako ta nejubožejší kočka na světě, to vám také můžu odpřisáhnout.

Po očkování a karanténě mne páníčkové přestěhovali do kuchyně. Popravdě řečeno, potřebovali vystěhovat karanténu pro nově příchozí kočičky a tímto nešetrným způsobem se mne jednoduše zbavili. Zvykl jsem si. Kdybych věděl, do čeho jdu, klidně bych sdílel dalších 10 let s hysterickou kočičkou Kleopatrou a dalšími přivandrovalci různě špinavými a pocuchanými. Bohužel, v kuchyni mi totiž nejvíc dávala a stále dává do kožíšku stará zlá kočka Sonja. Myslím, že je to dokonce kočičí čarodějnice. A ještě jedna divná kočka tady se mnou bydlí, jmenuje se Lea a taky mne bije. Já jsem určitě silnější než obě holky, ale bojím se, jsou zlé a nevyzpytatelné zároveň, tak je raději nepokouším. Někdy Sonja z ničeho nic vyskočí, běží mi dát facku a následně se dekuje honem pryč. Vždy jen jakoby povyskočím, aby věděla, že se alespoň trošku bráním.

Musím ale přiznat jeden špatný skutek, který mám na kontě. Páníček mi sáhl na nezahojenou jizvu po operaci kýly, rafnul jsem ho proto do ruky. Moc ho kousanec bolel, docela skučel. Trefil jsem se do špatného místa a páníček dva týdny marodil a musel brát antibiotika, protože ruka ne a ne splasknout. Potom konečně splaskla a páníček mohl do práce. Po celou dobu, co byl doma, tak si docela vymýšlel. Prý nemůže rukou hýbat, a tak musela panička běhat pro tohle a pro tamto. No, naběhala se tedy pořádně. Nejsem si tím jistý, určitě páníčka ruka bolela, ale tak moc, aby musel paničku tak prohánět, to si zase nemyslím. Kdoví, jak to bylo, oba dva jsou nějací divní. Možná páníček paničce vracel vše i s útoky, ta ho totiž stále úkoluje, říká mu, kam má zajet, co musí udělat a dává mu také další příkazy. Vždyť to povídám, jeden je za osmnáct a druhý za dvacet bez dvou.

A vlastně ještě jeden špatný skutek mám za sebou, ale může za něj drzoun Filip. Utíkám si tak zase jednou v nestřeženém okamžiku ze dveří kuchyně a „hup“, ocitám se v hlavní skupině kočiček. „Prásk a švih“, jedna facka, druhá facka, mám strach. Co to do háje zeleného bylo? Piští to a řítí se to opět na mne. Jsem celý naježený a bojím se. Páníčkové mne odlapili a vrátili do kuchyně. Hernajs, to byl ale pořádný šok. Na toho bílomourka si dám pozor. Když tak zase jednou utíkám z kuchyně, najednou vidím těch škaredých bílomourků více, „raf“ a už jsem mu to vrátil pořádným kousancem. Bohužel, až později zjišťuji, že to byla stará kočička Ťapka. Lituji toho, ale ta mi už neodpustí, moc ji to bolelo. Jen, udělal jsem to v sebeobraně, kdyby zase náhodou vyběhl Filip, tak abych se kryl. Stejně jsou ti bílomourci docela divní.

V útulku je toho na můj vkus přespříliš, chci už mít konečně svůj vytoužený klid. Mám tady sice jednoho kámoše, jmenuje se Bivojek, bydlí se mnou v kuchyni, hrajeme si spolu. Nejdřív jsem si ale Bivojka otestoval, přece jen je černý a černá je i Sonja, která mne bije, tak kdyby něco, aby to nebyla náhodou ona. Bivojek je můj jediný kámoš, kterého tady mám. Také mám rád postiženou Agátku. Trochu se ale bojím starého kocourka Merlina, dělá na mne závistivé obličeje, když žárlí. Zřejmě by mi ale nedokázal nic udělat, nemá zuby, já mu ale také nic nedělám, i když zuby mám.

Dokážete vůbec pochopit, že jsem od malička bydlel sám, a pak mne zavřeli mezi hromadu koček, které mne bily? Dokážete si vůbec představit, čím jsem si musel projít? Jsem super mazel i miláček, jen mám z útulku pocuchané nervy, nikdy totiž nevím, odkud přiletí rána, a tak se musím krýt.

Jsem kocourek zvídavý a zvědavý. Cokoliv páníčkové otevřou, skočím do toho. Dokonce umím skákat do odpaďáku, když panička mění pytlík a chvíli nechá koš otevřený. Baví mne jakákoliv igelitka, krabice, košík, prostě cokoliv, kam se mé výstavní tělíčko vejde. Vlezl jsem už také do tašky na kolečkách, do kabelky, do šuplíku, za kredenc, na ledničku i do ní. Pche, já toho zvládám, to byste teprve koukali.

Jsem nesmírně mazlivý, kontaktní a milý. Někdy umím sedět páníčkům na klíně, dávám jim hlavičkou ducánky, to aby si mne víc všímali. Doslova se hlásím o pozornost. Bohužel, nedostává se mi jaksi plnohodnotné odměny.

Umím provádět zvláštní kousky, proto jsem také dostal přezdívku AVATAR. Koukám třeba celý vykulený v kuse pět minut a nemrkám. Je to na mne údajně úctyhodný pohled. Tedy, ve skutečnosti mrkám, to jen panička si myslí, že ne. Ještě nikdy takový pohled neviděla, a tak je také vykulená. Mám krásný pohled, obrovské oči a umím protistranu dokonale hypnotizovat, to se jen tak nevidí.

Napsal jsem vám, abych vám vypověděl svá trápení a poprosil vás o pomoc. Nevíte o někom, kdo by mne chtěl? Nerad bych zde zůstal napořád. Málo mne tady hladí a mazlí. Především s páníčkem si sice dávám ducánky a nastavuji se přitom k podrbání kožíšku. Také, když přijde naše Markéta, tak mne hladí, ale je toho tak žalostně málo, až bych plakal. Chtěl bych mít svůj vlastní domov v bytových podmínkách. Potřebuji totiž k životu větší prostor, více kontaktu páníčka a rozhodně méně koček. Raději bych do rodiny, kde nejsou malé děti. Můžu odejít jako jediné zvířátko, ale nevadil by mi doma ani nekonfliktní psí či kočičí kamarád. A počkejte ještě, neřekl jsem vám, že jsem děsně čistotný a už jsem se také naučil papat ten hnědý zob, kterému všichni říkají granule.

Byl jsem k vám všem upřímný, vše už jsem na sebe prozradil... Tak ahoj a přijeď si pro mne, potřebuji tě totiž víc, než si myslíš, můj páníčku...

Tvůj Tobík

Autorka:
Kristýna Kacálková