Pod tíhou myšlenek

Tento příběh byl rozepsán před několika dny, nebylo však možné jej z časových důvodů dokončit, a tak byl zveřejněn až nyní. Život přinesl další řádku radostí i starostí, a tak se tvořil příběh postupně, některé pasáže tedy mohou souviset již s krátkou minulostí a další pasáže nebyly dokončeny.

Oči by spaly, mysl to však nedovolí, tak šup vstávat a do práce, přichází nový den. Tíživý pocit přetrvává, nelze ani v nejmenším vypovědět, co všechno se mi honí hlavou. Co naplat, pořád se nemůžeme jen radovat, tak to už prostě v životě chodí, myslím si. Ztráta Růženky opravdu moc bolí. Tak moc, že nenacházím slov. Po stole se prochází Olívie, po tvářích se kutálí slzy. Olívie na sebe docela razantním způsobem upozorňuje, mám ji ráda.

Vzpomínám na Růženku, je tady pořád a zůstane stále. Po celou dobu přichází e-maily útěchy a povzbuzení, jsem za ně moc vděčná. Duševně se necítím dobře, ale někde v hluboko cítím klid a mír. Věřím, že se Růženka netrápila. Věřím, že jsme zasáhli v pravý čas. Začínám si uvědomovat víc, začínám procházet videa stará i nová a srovnávám. Ona nám Růženka opravdu odcházela, ale protože to byla zároveň neproblematická a tichá kočička, neřešili jsme ji nijak víc v porovnání s ostatními. K tomu všemu se přidala hromada starých i nových starostí. Postupně probíhající změna kočičky Růženky nám tedy nepřišla nikterak zásadní ani přesto, že se uskutečnila během několika málo měsíců.

Návštěvy si proměny Růženky všímaly, vyslovovaly první obavy, viděly zásadní zlom. My jsme však zásadní rozdíly neviděli. Vždyť za mnou v poslední době běhala naprosto stejně tak, jak to dělávala již dávno předtím, a tak nebyl důvod pochybovat. Skutečná panika přišla na poslední chvíli. Zpětně si říkám, proč tomu tak bylo? Chtěla nás Růženka ušetřit trápení? Nakonec se mi Růženka vybavuje pár dní před smrtí, vidím ji ležet v budce škrabadla a děsím se někde uvnitř, vždyť ona nám kočička milovaná skutečně umírala a přišla nám to sdělit, přišla se rozloučit.

Od smrti Růženky se událo mnoho veselého a bohužel i smutného. Růženka nám visí na obrázku v předsíni a bdí nad námi i kočičkami. Růženku máme doma také v dalších provedeních – jako krásnou buclatou pokladničku z keramiky, ale také jako mini sošku lepých tvarů.

Slzavé údolí pokračuje, myšlenky se honí hlavou, rána jsou složitá.

Stále vidím Růženku ve svitu sluníčka odpočívat na terase, natáčím poslední video, blíží se konec. Na tento pohled nikdy nezapomenu, podzimní slunce a ve výřezu slunečního svitu odpočívá naše Růženka. Dokonce přichází e-mail od milé čtenářky, která popisuje stejný zážitek – podzimní svit slunečních paprsků a rozloučení s blízkým.

Růženka naposledy vydechla v neděli 27.11.2011.

Následující dva týdny trávím často na cestách, všechno patří Růžence, celý svět, moje celé já. Jízda autem mě uklidňuje, ale zároveň mi vhání slzy do očí, je čas na přemýšlení, přichází trápení.

Zemřela Růženka, zemřela velká máma jednoho malého útulku, zemřela naše milovaná a neuvěřitelná kočička. Stejná Růženka již nikdy nebude, stejně tak jako již nikdy nebude stejná Tarja, Míša, Eliášek, Puntíček a další kočičky, které nás náhle opustily. Každá kočička má svůj velký příběh. Pro Růženku jsme si tenkrát jeli poměrně daleko. Celou cestu si doposud uchovávám v paměti. S Michalem mluvíme o tom, jak obrovské pouto nás s Růženkou spojuje. Říkáme si, co všechno už jsme spolu zažili, jaké je to smutné dobrodružství, jak silné pouto to vlastně všechno je. Přemítáme také o přátelích. Všichni současní přátelé si k nám našli cestu sami. Nikdy předtím – před kočičkami jsme naše skutečné přátele neznali, nebyli tady a každý z nich má také svůj velký příběh.

Říká se, že lidé z útulku strádají, živoří, nic nemají, ale tak tomu ve skutečnosti vůbec není. Máme víc, než si kdo dokáže představit, máme spoustu přátel, spoustu duší odkázaných na naši pomoc a máme také jeden druhého.

Přemítám o životě. Přemítám o tom, co vlastně znamená slovo “útulek“. Nenacházím vhodná slova. Útulek je dřina, vysílení, únava, boj o přežití, skromnost a víra. Na druhou stranu nám útulek poskytuje silné zázemí, pocit štěstí a smysl života. Za obrovskou dřinou se schovává řádka zachráněných zvířat, a to přece není málo. Bohužel, občas se přežene temný stín. Péče o zvířátka bez domova je nám vším. Dává nám pocit stability, jistoty a zázemí. Vždy na vás doma čeká celá řádka vděčných tlapek. Tato životní cesta má určitě svůj obrovský význam, smysl, směr, zklamání i úspěch.

V době, kdy neuplynul ani týden od ztráty Růženky, řešíme další smutný příběh, ale o tom až někdy příště.

Nikdo neví, co je smrt, a přece se jí všichni bojí, jako by uznávali, že je největším zlem a třeba je nejen pro člověka největším dobrem.

Autorka: Kristýna Kacálková