Eda nezbeda

Čt, 2011-09-22 13:39 |

Cítím strašlivou zimu, naprosto ukrutnou. Mráz a sníh momentálně drží nadvládu nad ročním obdobím. Nevím, jak jsem se tady vzal, kde jsem se tady vzal, ale jedno vím zcela bezpečně, už nikdy se nechci trápit hladem, zimou a nechci již nikdy zažít strádání. Navíc, jsem tak maličký a ztratil jsem maminku. Nedělám si vůbec žádné iluze o dalším životě, který si stejně ještě pořádně nedokážu představit. Viděl jsem maminku, ležela v mrazu na cestě mrtvá. Z pusinky jí vytékala krev, a protože byla zima, teplé výpary stoupaly vzhůru k nebíčku a mezi výpary i dušička mé maminky. „ Jednou se tam nahoře potkáme, maminko milovaná, to ti slibuji.“

Naše kočičí rodina po celou věčnost žila potulným životem. Co si pamatuji z maminčina vyprávění, všechny kočičky jsme odjakživa strádaly. Co jsme si neulovily, to jsme našly u popelnic, či nám nasypali měkkosrdcatí lidé do provizorních mističek. Sužovaly nás nemoci, strádaly jsme a život jsme si musely doslova vybojovat. Viděl jsem umírat sestřičky i bratříčky, a to jsem byl teprve maličký kocoureček. Maminka mnohokrát plakala, nechtěla se vzdát svých dětí, ale bohužel, osud tomu chtěl jinak.

Po smrti maminky jsem se odplazil do blízkého křoví. Mráz mi nedal klidu. Tiskl jsem se k zemi, ale vůbec to nepomáhalo, byl jsem ztuhlý na kost a bylo mi daleko hůř, než si kdo vůbec dovede představit. O tom, že mi teklo z očí i čumáčku, už se snad ani nemusím zmiňovat. Najednou jsem cítil strašně silnou úlevu a teplo se mi rozlévalo po celém tělíčku, upadal jsem do bezvědomí a ono již zmíněné teplo, které jsem cítil, měla na svědomí blížící se smrt, která mi dýchala na záda. Smrtelný dech byl naprosto ledový, ale měnil se postupně v teploučko a má dušička pomaličku vystupovala z promrzlého bezvládného tělíčka a stoupala výš a výš.

Najednou nade mnou stála nějaká paní a zvedala mne ze země, myslel jsem si, že to byl andílek. Ještě teď slyším, jak se mnou třepe a ptá se: „jsi ještě naživu, koťátko?“ Já jsem však nemohl odpovědět, jak moc jsem byl na tom špatně. Andílek se mnou běžel na veterinu, kde jsem dostal léky.

U andílka doma mne domácí kočičky nepřijaly. Sice se to během chvíle nedá poznat, na seznamování musí být ponecháno víc času i trpělivosti, ale co naplat, když v tu danou chvíli se zdálo být vše na nic. Já jsem byl na smrt nemocný, kočky domácí syčely a moje zachránkyně nevěděla, co si počít. Volala tedy do útulku, kde však měli naprosto plný stav, a tak se situace musela řešit dál, až bylo vše neúnosné a celá záležitost se stala vyhrocenou.

Jednoho dne byl útulkový strejda Michal na veterině ve Slaném a pan veterinář zmínil koťátko v léčbě, se kterým tam nějaká paní docházela, a tak se stalo, že já - maličký Edík jsem putoval do útulku ve Vrbičanech.

Protože je útulková tetička Kristýna velký pisálek, zapsala v den mého příjmu následující: * 28.11.2010 (14:30hod.) „Právě jsme přijali plačící zdevastované kotě ze Slaného. Koťátko má silný průjem, krvavou tlapku, nemocí zúženou hlavičku, výtoky z očí i nosu. Z tohoto důvodu jsme museli vystěhovat Oskárka z terasy pryč, aby mohlo být nové koťátko na karanténě v izolaci.
Oskárek byl přemístěn do venkovního výběhu, kde už zůstane. Bohužel, kotě se třepalo zimou a plakalo natolik, že jsme ho museli přemístit do domu do klece a vypustit Čendu, který v kleci bydlel, mezi ostatní kočičky. Kotě pláče stále, je to chlapeček a říkáme mu Edík. Na fotografii je Michal s Edíkem.“

Fotogalerie z období krize:

Čas ubíhal dál, ze starých zápisků byste se toho mnoho dozvěděli. Jisté však bylo, že jsem umíral na otravu toxiny, které ze sebe uvolňují bídné a odporné škrkavky. Byl jsem extrémně začervený a moc a moc nemocný. A jak se říká - čeho bylo moc, toho bylo příliš. Situaci jsem jednoduše nezvládal. Ze zadečku mi vytékala divně páchnoucí čirá tekutina, oči jsem nemohl pro samé slzy a výtoky otevřít. Rýma, která mne trápila, byla naprosto nepopsatelná a vysilující. Rýma mne trápí vlastně dodnes. Jsem si jistý, že při mně musel stát sám anděl strážný, protože mi doslova zvonila hrana a já jsem cítil už po několikáté odcházet z tělíčka svoji dušičku, tak moc jsem strádal, tak moc si se mnou osud pohrával. Nemoc mne drtila několik dlouhých týdnů, vůbec jsem neměl vyhráno, musel jsem den za dnem bojovat o život. Až byl nakonec osud milostivý a dovolil mi žít.

Bohužel, strádal jsem i nadále. Následovala jedna léčba za druhou, provádělo se také laboratorní vyšetření, avšak doposud nebyl nalezen lék, který by mne zbavil všech potíží. Některá antibiotika nezabírala vůbec, jiná jen částečně. Vyzkoušeli jsme již vše od A po Z, ale nic zásadního se nezměnilo. Jen to, že jsem čilý a hravý kocourek, kterého ovšem omezuje chronická rýma, kterou provází více či méně výtoky z očí i čumáčku.

Nerad se vytahuji, ale musím říct, že jsem velmi přátelský kocourek. Miluji malé děti i velké děti a zároveň pronásleduji každou příchozí návštěvu. Předvádět se, skákat, ukazovat se a dělat skopičinky, to vše mi není cizí. Udělám naprosto vše, třeba se postavím i na hlavu, jen aby si mne lidé co nejvíc všímali. Umím mluvit, cvrlikat, mňoukat, štěkat, zlobit a někdy umím být i hodný. Jestli si myslíte, že někdy potkáte tak přátelského kocourka, který v sobě nemá kouska zloby ani zákeřnosti, pak si myslím, že skutečně žádného takového nepotkáte.

Řeknu vám, že se mi v našem útulku moc líbí a ani trošku si nevymýšlím, věřte mi. Mají tady hromadu průlezek a já si připadám jako v sedmém nebi. Můžu skákat z jedné průlezky na druhou a je to moc fajn pocit. Rád všechny pokouším, mňoukám u dveří, protože bezpečně vím, že mne současní páníčkové pustí do dalšího pokoje, a když ne, tak přitvrdím a mňoukám ještě víc. To už panička neunáší a říká: „já ti tady přece nebudu dělat vrátnou!“, ale stejně mi nakonec otevře dveře, mám ji totiž přečtenou. Myslím si navíc, že to panička říká schválně, aby byla zajímavá, to my se tak vzájemně vlastně zlobíme a zkoušíme. Před návštěvami na sebe mňoukáním také upozorňuji, skáču a předvádím psí kusy, to mi jde naprosto výborně. Tudle jsem před jednou návštěvou ručkoval na škrabadle a zúčastněné dámy nevěřícně zíraly.

Všechny moje kočičí kámoše už mi umístili do nových domovů, tak si hledám v našem děcáku nové. Nejvíc si rozumím s koťátky, jemně je rdousím a koťata mi vrací vše i s úroky. V minulosti tady se mnou bydlel kocourek Filípek, to byl naprostý úleťák a bombarďák, mnohdy na něj s kocouřím úsměvem vzpomínám, až mi koutky cukají a vousky poskakují. No jo, jen Filda už tady není, takový je život. Filda odešel bydlet a já tady pořád trčím. Nestěžuji si, to ne, jen bych byl rád, kdyby se na mne někdy usmálo štěstí, a kdybych mohl jít také bydlet, to by bylo moc fajn. Jen, můj nový páníček by se musel smířit s tím, že chronicky funím a mám výtoky z očí i čumáčku. Rád bych šel k dětem anebo tam, kde je skutečně živo, abych mohl pokračovat v lotrovinách, které nade vše miluji.

Momentálně hodně kámoším s drobnou kočičkou Tejou, ležím s ní často v pelíšku a máme se moc rádi. Docela dobře si rozumím se všemi různě mrňavými koťátky. Ke koťátkům jsem velmi jemný a nedrtím je násilím jako některé ostatní šílené kočičky. Stejně tak jsem jemný ke všem kočičákům různého věku i společenského postavení, a proto jsem také získal titul velkého kámoše všech malých i velkých kočiček i kocourků. Teď vám nevím, jestli se zase moc nevytahuji, ale vše co tady uvádím, je pravda pravdoucí. Musím se přiznat, že jsem skočil na psí kámošku Ebinku, protože byla veliká a já jsem se jí moc bál. Za vše ale popravdě může útulková panička, která Ebinku občas pouští do domečku, to když venku psí holka hodně štěká.

Nutno podotknout, že za mnou pravidelně jezdí moje panička Marťa, která mne podporuje prostřednictvím virtuální adopce. Když k nám Marťa přijede, tak už ve dveřích říká: „slyšela jsem, Edíčku, že jsi snad zase zlobil?“ Já se jen pod vousky usmívám, jakože jsem nezlobil, i když jsem vlastně nakonec zlobil. Marťa čte náš srdíčkový web, a tak je stále v obraze a ví, co provádím. Dostal jsem od své paničky Marti naprosto vše, co si může jen kocourek z děcáku představit. Jen, největší dárek by pro mne byl, kdybych našel někdy trvalý domov u kohokoliv hodného a svědomitého.

Pověděl jsem vám toho o sobě již docela dost, a tak končím svůj příběh a třeba se zase ještě ozvu, pokud si mne nikdo neodvezete dřív, než se vůbec nadám.

Váš Eda nezbeda

Autor: Kristýna Kacálková

Pro psaní komentářů se přihlašte

Podpořte nás nákupem přes tento banner u Zoohit.cz

Podpořte nás nákupem přes tento banner u Superzoo.cz

Podpořte nás nákupem přes tento banner u Krmeni.cz

Podpořte nás nákupem přes tento banner u CatROUND

Náš útulek se účastní projektu "Click and Feed"

Náš útulek se účastní projektu "Běhejme a pomáhejme útulkům"

Majitelé společnosti PAS s.r.o. nás podporují a i můžete i vy pokud u nich nakoupíte s poznámkou "Srdcem pro kočky" v objednávce, dostanete 10 % slevu na celý sortiment.

Eda nezbeda

Eda nezbeda

Naše kočičky

Náš útulek Vrbičany

Přihlášení

Archiv

Facebook a my

Spolupracujeme

Seznam kočiček