Janička a zvířata

Janička byla šťastné dítě, i když si to neuvědomovala. Prostě žila ze dne na den, jak to umí jen děti, těšila se na odpolední hry, na prázdniny a další příjemné věci. Chodila do třetí třídy a jako jedna z mála měla oba rodiče a kromě toho také mladší sestru Hanku a ještě mladšího brášku Filipa. Bydleli na hájence, na konci vesnice. Za nimi už byl jen les. Z okna se ještě předloni mohli dívat na krásnou louku, s několika stromy v dáli. Jenomže pak přijeli nějací zbohatlíci, louku naporcovali na stavební parcely a bylo po klidu a po krásném výhledu. Ještě nikdy Janička neslyšela maminku tak nadávat. Dokonce mluvila o tom, že se odstěhují.

Všechny tři děti měly rády zvířata, ale Janička nejvíc. Už od nejútlejšího dětství. Jednou jí maminka četla pohádku o zlaté rybce, pohádka měla krásné obrázky a Janičce se moc líbila. „Mami, já bych taky chtěla takovou rybičku.“ Opakovala to neúnavně, až se rodiče rozhodli pořídit do dětského pokoje akvárko s barevnými rybičkami, z nichž jedna byla „zlatá“. Dětem se moc líbilo a před spaním nepočítali ovečky, ale rybičky.

Jednou zas Janička viděla v televizi psí soutěž agility. Seskočila z křesla a běžela k obrazovce. „Mami, přesně takovýho pejska bych chtěla,“ řekla a píchla prstíkem do místa, kde na start čekala šeltie. Maminka se zasmála. „To ti věřím, ale my už přece pejska máme.“ „No jo, ale ten je tatínkův, ale tohle by byl jenom můj pejsek. No a taky trochu Hančin a Filípkův. A naučila bych ho skákat přes překážky.“ Když Janička něco chtěla, uměla být pěkně otravná. Navíc i Haničce s Filípkem by se líbilo mít ještě jednoho pejska. Rodiče nakonec podlehli trojitému nátlaku. „No co, dětství mají jen jednou a celý život na něj budou vzpomínat. A tak Janička dostala vytoužené štěně šeltie, fenečku Finku. Byla úžasná, hrála si s dětmi a dokonce i skákala přes překážky, které tatínek vyrobil na zahradě.

Jana s Hankou to měly daleko do školy, ale zato byly jediné, komu chodil naproti pes. Finka přesně věděla kdy vyrazit a už netrpělivě čekala u branky, kdy maminka řekne: „Finko, přiveď holky,“ a Finka vyrazila jako střela.

Měli doma také králíky a Janička si ochočila králíka Zrzečka, že jí žral z ruky, slyšel na jméno a přišel na zavolání. „Ta naše Jana rozumí řeči zvířat, kdo ví, jestli tajně nesnědla kousek bílého hada,“ říkali rodiče svým kamarádům. A něco na tom bylo, když v zimě sypala ptáčkům do krmítka, vůbec se nebáli. A cizí psi si s ní chtěli hrát.

Brzy přišla na to, že jí ke štěstí chybí koťátko a její kamarádka zrovna koťata nabízela. „Mami, já bych hrozně chtěla koťátko,“ škemrala při každé příležitosti. No to se ví, že si ho nakonec mohla pořídit. A jak kotě trochu povyrostlo, běhalo s Finkou holkám naproti ke škole. Spolužáci jim to záviděli, a proto se oběma sestrám posmívali. Jana s Hankou kvůli tomu nejdřív brečely, ale časem si z toho nic nedělaly. Kočička Ája byla nenapravitelná zlodějka. Kradla Fince žrádlo, i když jí nemohlo vůbec chutnat a jak se dostala do kuchyně, běda, jestli zůstalo něco od masa na kuchyňské lince.

Rodiče si mysleli, že Janina láska ke zvířatům už musí být plně uspokojená, ale to svoji dcerušku podcenili. Přijela z výletu se školou celá nadšená „Mami, představ si, my jsme byli v takové malé zoo a tam měli úplně ochočenýho oslíka, já bych chtěla taky takovýho, ten byl nádhernej.“ Maminka vyvrátila oči v sloup. „Jani, všechna zvířata mít opravdu nemůžeme.“ A pomyslela si, hrozím se dne, kdy Janička uvidí nádherné, roztomilé slůně a řekne: “Mami, přesně takové slůňátko bych taky chtěla.“

Autorka: Lenka Novotná