Guliho strachu plný příběh psaný srdcem

Jistě si vzpomenente na kocourka Guliverka, který žil před časem v našem útulku. Guldův páníček zažil dne 26.8.2011 nečekaný a strachu plný příběh, který si můžete přečíst.

Zdravím z Jenče, musím vám napsat, co se nám přihodilo. A bohužel se to týká Gulivera. A ještě teď ten šok trochu prožívám (ale už jen trochu; Míša, jak to tak bývá, asi víc).

No prostě, včera jsem ráno odcházel do práce jako každý den. Byl jsem s Gulim ještě na chvilku venku, protože to on moc rád a byl to ráno neodbytný - před dům na podestu a schody, popř. na okraj zahrádky (pozorovat ptáčky a stromy a nad hlavou přistávající letadla - to on na ně fakt koukal a sledoval, jen nevím, co se mu honilo vždycky v hlavě - asi jací velcí ptáci a jak je ulovit)... No a pak jsem odešel. I včera, jako každý jiný den, jsem pečlivě zkontroloval, zda jsou dobře zavřené dveře od bytu. Mimo jiné i proto, aby tam neměl třeba skřípnutou pacičku. Přede dveřmi od bytu máme chodbičku společnou s druhým (spodním) bytem a pak teprve venkovní dveře. Ty jsem také zavřel, jsem si stopro jist...

Odpoledne jsem z práce jel tentokrát rovnou do Prahy za Míšou, Guli byl doma od rána sám. Trochu se to protáhlo, takže domů jsem se dostal až kolem 23h, Míša zůstala v Praze. Jdu z parkoviště, nesu balík s dobrůtkami pro Guliho, těším se, že mu hned dám nové granule Leonardo (krůtí s maltózou uvnitř), které tak rád. Nic netuše stoupám po 5 schodech na podestu, tma jak v pytli, blížím se ke dveřím, rukou šátrám v kapse po klíčích a najednou koutkem oka vidím nějaký stín. Možná ani né koutkem oka, ale prostě takový ten pocit - bacha, nejsem tady sám, někdo mě pozoruje. Najednou mi k nohám míří nějaké zvířátko - už rozeznávám obrysy - kočička. Strnul jsem, abych ji nevyplašil a bleskově přemýšlím a opatrně říkám: "Jerrýsku? ... Jerry ? Jsi to ty? Ty ses nám vrátil? Kocourku náš, jsi to ty???" Takhle blízko totiž chodil jen náš Jerry.

Ale něco tady nehraje. Sice je tma, ale rozeznávám světlejší krk, tmavou hlavičku a tmavý hřbet. Jenže tak nějak jiný a víc tmavý. Ha, možná Mášenka od sousedky z domu přes parkoviště. Je sice divoká a plachá, ale třeba se jí něco stalo a trochu nás zná (když si na čas přestěhovala koťata k nám na zahradu, trochu jsme jí podstrojovali) a tak hledá bezpečí. Ale možná se pletu a je to skutečně navrátilec Jerry. Říkám si - nejprve opatrně otevřu a odložím na chodbičku věci, ať se nevyplaší a já mám volné ruce. Jenže šok první - chci opatrně vsunout klíče do zámku a teprve teď si v té tmě všímám, že dveře do společné chodbičky jsou otevřené! A to je divné, protože soused má být pryč až do soboty odpoledne a takhle večer by je určitě otevřené nenechal. Opatrně otevírám a kočička šup pod nohama dovnitř. Vcházím rychle za ní a rozsvěcím. A šok druhý: dveře od našeho bytu jsou pootevřené a za nimi tma. Šok třetí: na zemi přede mnou si kočička lehla a kouká na mě ... a je to Guliver!!!

Bleskově přemýšlím - zloději! V tu chvíli mám jednak trochu strach, že může být ještě někdo uvnitř, ale zároveň mě hned popadá strašná zlost. Vykradení vem čert, ale oni pustili nebo nedej bože vyplašili Gulivera a ten tak byl třeba celý den bezprizorní a mohl nenávratně zmizet, ztratit se nebo ho přejet auto na nedaleké silnici nebo zakousnout pes nebo já nevím, co všechno se mohlo stát! To mě rozlítilo a tak jsem vrazil do bytu a po schodech nahoru... Zkrátím to: v bytě nikdo, ani nic nechybělo. Ale je to pěkně divný pocit - procházet byt s tím, že třeba otevřu dveře do ložnice a tam bude někdo cizí v posteli nebo na mě někdo vybafne zpoza rohu... Jo a šelmička Guliver - ten si spokojeně vyběhl po schodech, kouká na mě trochu divně, že si ho nevšímám a obezřetně vše procházím. Tak se vyvalil na chodbě, jakože nic, pak si šel zobnout granulí a zase se spokojeně vyvaluje. Nechápu - jestli byl v tom tropickém vedru venku, musí být dehydrovaný! Jenže náš pan šelmička je spokojený a je ještě spokojenější, když se k němu konečně skláním a zdravíme se. Dostávám 2 čeníšky a hned nato se mi dostává pocty úplně nejvyšší - vytírá si o můj nos své koutky. Říkám mu: ty jsi úžasný kocourek, že jsi nikam neutekl a čekal jsi asi někde schovaný u domu na své páníčky... Je ale takový nějaký jiný - lýsá se k nohám a chce se furt otírat, to on normálně nedělá. Zdraví se, má radost, ale takhle intenzivně to neprobíhá.

Později po telefonu vymýšlíme s Míšou varianty, jak se to asi celé odehrálo. Že u nás asi zloději nebyli (vše je na svém místě), že možná jsem špatně zavřel dveře (to se mi ale opravdu nemohlo stát) a co čert nechtěl - soused odpoledne odcházel a viděl, dveře k nám otevřené, tak si myslel, že jsme někde venku na zahradě a nechal pootevřené venkovní dveře. Ale je to divné, moc náhod najednou. A navíc ví, že dveře zaboucháváme...

Dnes se to konečně vyjasnilo, tedy né tak docela, ale asi je to nejpravděpodobnější. Soused se po mém avízu bál, že třeba nevykradli nás, ale jeho , tak rychle přijel a řešili jsme to. U něj vše také v pořádku a tvrdí, že včera přišel z práce v 15 hodin, dveře od našeho bytu byly určitě zavřené. V 17 hodin odjížděl k rodičům na sobotu a to dveře od našeho bytu byly stále zavřené a on venkovní také zavíral (a nemám důvod mu nevěřit, protože na druhou stranu, on se vykradení obává mnohem více než já, protože zde bydlí několikrát déle a něco už zažil - je to tady vlastně taková samota v polích).

Suma sumárum - Guliver asi slyšel souseda přijít a odejít (s kamarádkou Peggynou, starou jorkšíračkou) a když jsem v obvyklou dobu z práce nepřicházel já, tak se rozhodl mi jít naproti, nebo se aspoň podívat na svá oblíbená místa u domu sám. A asi si to užíval - nikdo ho neotravoval s nějakými kšírami se známkou, která ho lechtá na hřbetě, nemluvě o nějakém otravném vodítku.

Soused mi dnes tvrdil, že to kočky dovedou - otevřít si dveře. Stačí se zavěsit / vyskočit na kliku. Zkoušeli jsme, jak moc je potřeba kliku zatížit a je fakt, že moc ne. Guli je dost těžký. A chytrý. A sousedovic doga, která už je několik let po smrti, si prý dveře otvírala taky. Když se jí zdálo, že se má jít ven a páníčkům to trvalo moc dlouho, tak otevřela a šla první...

Chápete to???

Ale asi to tak bude. Jiné vysvětlení nemáme. Náš Guliver je tuze bystré zvířátko. On totiž okoukal už spoustu jiných věcí. Třeba jak upoutat pozornost, když se mu zdá, že jí nemá dostatek. Míša tvrdí, že když jsem pozdě večer v ložnici za zavřenými dveřmi a ona se ještě učí v obýváku a nemůže se věnovat Gulimu, ten se snaží upoutat její pozornost věcmi, u kterých vypozoroval, že Míšu nenechají klidnou a reaguje rychleji, než u jiných věcí. Například škrábáním na dveře - Míša k němu vyrazí, on si počká, až je u ní a pak hup, utíká jinam a chce se honit. A tak to zopakuje třeba 10x. No a jeho poslední kousek, u kterého jsem ale nebyl, bo jsem tvrdě spal na druhé straně dveří, že na dveře do ložnice skákal...

Guldova fotogalerie v novém domově: http://srdcemprokocky.rajce.idnes.cz/Gulda_v_novem_domove

Tak snad jsem vás v úvodu nevystrašil, ale mám po tom všem takovou radost, že jsem to musel napsat. Guli z výletu asi žádný stres neměl. Byl naopak celý večer mnohem kontaktnější a takový rozradostněný. Asi si to odpoledne užíval. Kde všude byl a jak to celé proběhlo mi neřekl, ani když jsme spolu usínali na gauči...

Jirka a Guliver, dva slamění vdovci

PS: první o kočičkách, sousedovic králících a opicích z tohoto mailu na konci :-), a druhé PS veskrze aktuální: dnes si Guli opět otevřel dveře - soused je totiž pryč od včerejška, takže není jiná možnost. Ale jelikož venkovní dveře už zamykáme, tak se dál nedostal a čekal na mě ve společné chodbičce... Dveře od bytu se samy od sebe nezabouchnou, takže byl asi spokojený - mohl si chodit nahoru na jídlo a pití a zase dolů číhat do "rozšířeného" teritoria.