Vesnice – ráj (peklo) koček, aneb změnilo se něco vůbec?

I když jsem rozená Pražačka a v Praze jsem bydlela do svých 25 let, své dětství si spíše spojuji s venkovem. Ty nejkrásnější zážitky a vzpomínky mám právě z vesnice, kam jsem jezdila jako malá každý víkend a kde jsem trávila celé prázdniny. Už odmala jsem milovala zvířata a vesnice, kam jsem jezdili bylo pro mě přímo ráj. Sousedka, naproti, měla velké hospodářství, kde měla krávy, kozy, králíky, slepice, kachny, husy, psy a hlavně kočky. Už od tří let, jsem chodila s tetou (jak jsem jí říkala, protože mě znala od mých devíti měsíců) navečer krmit zvířátka. Dávala jsem trávu a zrní králíkům, míchala jsem šrot a různě pomáhala, možná se jen tetě pletla a zdržovala, ale tyto chvíle jsem milovala a nikdy jsem s krmením nevynechala. Nejvíc jsem ale zbožňovala kočky, kocoury, koťata a tady jich vždy bylo plno. Když neměla koťata teta, bylo zde spousta domků, kam jsem také za kočkami chodila. Dokázala jsem prosedět hodiny u koťat, hladit je a mazlit se s nimi. Každou kočičku jsem pojmenovala a nejvíce času jsem trávila ne s kamarády, ale se zvířaty. Vše to zní jako krásná idylka a já přiznávám, že krásnější dětství jsem mít snad nemohla. Ale teď si, už jako dospělá uvědomuji krutost vesnice vůči zvířatům, které jsem tenkrát ještě nerozuměla. Byla jsem malá a nechápala jsem stinnou stránku venkova. Mám pár vzpomínek, které si teď vybavuji, i když je to téměř 25 let zpátky.

Pamatuji si, jak jsem přišla navštívit paní, která měla kočičku. Měla jsem tu kočičku ráda a ona byla hodná. Tenkrát jsem ji našla nešťastně mňoukající jak pobíhá z místa na místo, prohledává každý kout a naříká. Paní mi řekla, že si někam dala koťata a teď je nemůže najít. Všem může být jasné, kam se koťata kočičky poděla, ale já tenkrát tomu uvěřila a pár hodin jsem pomáhala kočičce koťátka hledat, nevědomá si toho, že je musela ta paní po narození kočičce sebrat a utopit.

Vybavuji si starou paní, které bylo už tenkrát asi 80, jak jde s konví vody a lije ji na hnůj a s ní padají i malá nehýbající se tělíčka a jak se na hnůj rychle ženou slepice.

Vybavuji si, jak jsem byla u tety ve chlévě a na zídce mňoukalo nešťastně malé koťátko. Manžel tety, který byl myslivec, přišel a řekl. Tohle kotě není naše asi ho sem někdo přinesl, já si jdu pro flintu, běž pryč. Usmála jsem se na něj, protože jsem myslela, že si dělá legraci, ale viděla jsem jak si opravdu nese flintu a pak si vybavuji, jen jak nese v ruce nehýbající mrtvé tělíčko. Ani nevím, co jsem tenkrát udělala. Nechápala jsem to a nechápu to stále. Proč?

Vzpomínám si na svojí kočičku Šmudlinku. Ani nevím, kde se tam najednou vzala. Zabydlela se na zahradě u tety. Byla celá černá a neuvěřitelně mazlivá. Stačilo jen zavolat a běžela a už si o mě láskyplně třela nosánek, vrněla a ducala do mě hlavičkou. Dokázala se mazlit tak dlouho, že to spíše už omrzelo mě, než jí. Byla to snad ta nejmazlivější kočička na světě a já jí měla šíleně moc ráda. Nastal konec prázdnin a já odjela zase domů do Prahy a vrátila se až za pár dní a Šmudlinku jsem už nenašla. Kamarádka Lucka, mi jen řekla. Pan Švec (manžel tety) jí zastřelil. Proč?

Pamatuji si kocoura Lukáška, který sice nebyl tak mazlivý jako Šmudlinka, ale také se nechal pohladit. Byl to bílo-mourovaný kočičí kluk. Jednou jsem šla dozadu za stodolu k tetě a našla jsem tam jeho visící kůži. Tomu nerozumím dodnes. Copak se vykupují nejen kůže králíků, ale i koček? Nechápu to, ale byla tam kůže z mého kocourka. Nemohla jsem se mýlit.

V deseti letech, rodiče koupili chatu blíž k Praze a já už na tu vesnici přestala jezdit. Tenkrát jsem moc brečela, protože jsem to tam milovala, měla tam výborné kamarády, zvířátka a hodnou tetu.

Pak už jsem tam jezdila s rodiči jednou dvakrát do roka, k tetě, na pár hodin na návštěvu a později s mým přítelem a teď mým manželem. Při jedné návštěvě asi před 3 roky v létě jsem tam viděla na seně kočičku s malým koťátkem. Hned jsme si ho fotili a mazlili ho a přišla teta a řekla jako by nic. My si ho nechávat nebudeme, to je jen teď, že jsou prázdniny kvůli vnoučatům, aby tu měli kotě, po prázdninách, půjde pryč. Věděla jsem moc dobře, co to znamená. Tomu koťátku v té době bylo tak 5 dní a já věděla, že až skončí prázdniny, tak jeho život bude zpečetěn. Mám fotky toho koťátka nahrané v počítači, ale nechci se na ně dívat. Je to pro mě moc smutné. Rozhodla jsem se, ale dát k tomuto článku právě fotku toho koťátka, jako smutné varování, toho, že koťata úplně zbytečně umírají. Je mi teď i jasné, jak to tenkrát bylo se Šmudlinkou. Věděli, že jí mám ráda, že si s ní hraju a také se jen čekalo, až skončí letní prázdniny a pak život Šmudlinky skončil.

Je to moc smutné a já se ptám, co se vlastně za tu dobu změnilo? Třeba jsem pesimista, ale myslím si, že moc ne. Žiji už 4 roky na venkově a když se procházím po vesnici všude vidím kočky. Říkám si, kolik z nich je asi očkovaných, nebo kastrovaných? Když ta kočička onemocní, jestlipak jí někdo vezme k veterináři, aby jí pomohli? Nacházím odpovědi a vidím, že se toho za těch 25 let moc nezměnilo.

Stále je volen ten nejpohodlnější a nejlevnější způsob. Usmrcení koťat je stále často běžná volba před kastrací kočky.

Budu doufat, že za dalších 25 let, to už bude jiné – ve prospěch koček.

Autorka: Jitka Kaplanová