Vánoce pro kočku

„Vážně by mě zajímalo, co ti mí dva raraši plánují za pohromu,“ svěřila se s úsměvem Kamila své kamarádce Táně. Seděly v příjemné kavárně (aspoň jednou do roka si můžou vyhodit z kopýtka) vychutnávaly si kalorickou bombu – čokoládový dort, který ihned po spolknutí posledního sousta sklouzne do faldíku na břiše a tam už zůstane navěky. Obě se neustále pokoušely zhubnout, stačilo by tak pět kilo… „Ale dnes na to nebudeme myslet,“ shodly se. Povídaly si a pozorovaly z okna kavárny předvánoční mumraj na ulici. Táňa se rozkošnicky protáhla. Už jako mladé holky si slíbily, že z Vánoc nebudou dělat takovou vědu, jako to dělaly v dětství jejich uhoněné matky. A svůj slib dodržovaly. Samozřejmě to základní obstaraly, aby nezklamaly děti, protože ty už teď byly natěšené na dárky. Ale s gruntováním to rozhodně nepřeháněly, každá upekla jen dva druhy cukroví a část si spolu vyměnily, takže hned měly druhy čtyři, vánočku a nějaké drobnosti dokoupily.

„Proč myslíš, že kluci něco vyvedou?“ Zajímala se Táňa. „Mám takové neblahé tušení. Chovají se jako dva spiklenci, tu a tam na sebe mrknou, když za nimi přijdu do pokojíku, podezřele zmlknou a každou chvíli si něco šeptem domlouvají s dětmi od sousedů. Už jsem se sousedky ptala, ale říká, že si nevšimla ničeho zvláštního. Mně ale vrtá hlavou, že letos byl obvyklý dopis Ježíškovi dost krátký a dokonce v něm ani nebyl pes nebo kočka. To je zvlášť divné. Tohle přání ještě nikdy nevynechali. Zkoušela jsem vyzvídat na každém zvlášť. Tomáš (ten starší) se tvářil jako neviňátko a nic neřekl. Petřík, ten se neudržel a s úsměvem od ucha k uchu mi pošeptal, že na Štědrý den budeme mít OBROVSKÉ překvápko. Tak mám strach aby nepřinesli třeba bernardýna. Už tak o sebe doma zakopáváme.“ Kamila s manželem Tomášem a oběma syny bydleli v malém dvoupokojovém bytě. Plánovali, že se časem přestěhují do třípokojáku, ale to by s nimi nejdřív musely bydlet i peníze. Takže plány jsou to zatím teoretické. A kluci rostou. Jak to tak vypadá, vyrostou a osamostatní se dřív, než se Kamila s Tomášem zmůžou na větší byt. A až kluci fakt jednou odejdou z domu, pro samotné rodiče bude byt najednou akorát. Takže v každém případě se mají na co těšit. Ale jestli se může Kamila těšit i na letošní Štědrý večer, to je ve hvězdách. Životní zkušenosti ji poučily, že když jí někdo chystá velké překvapení, obvykle je překvapená nemile. Například v mládí její první kluk. Tvářil se tajemně, když ji pozval na výlet, netušila, že cílem výletu je rozhledna. Odjakživa trpí závratěmi, takže dolů ji málem musel snést. Ale tyhle historky už Táňa zná. „Nemysli hned na nejhorší,“ nabádala Kamilu. „Třeba ten bernardýn bude jenom plyšový.“ „To se ti to vtipkuje, když tvoje Gabča je tak rozumná holka.“ „To sice je, ale se psem přece taky naléhala tak dlouho, až jsme jí pořídili Baryka.. Jenomže my to máme mnohem snazší, dost prostoru na dovádění, zahrádka a babička v důchodu, to je výhra.“ „Povídej mi o tom chvíli,“ povzdechla si Kamila. „Na Štědrý večer, po rozbalování dárků ti zavolám, už teď jsem zvědavá, jestli tě tušení neklame,“ slíbila Táňa.

Štědrý den probíhal v pohodě. Počasí nebylo zrovna vycházkové, tak se kluci dívali na pohádky a potom zdobili stromeček, který byl nadějným adeptem na vítěze o nejmenší vánoční stromeček na světě. Večeřeli v šest. Sotva snědli pár lžic rybí polévky, někdo zazvonil. „To je Patrik,“ vyhrkl Tomášek a vystartoval na předsíň otevřít. „Nech ho, to je asi vánoční tajemství,“ pošeptala Kamila manželovi, když se chtěl jít přesvědčit, proč je sousedův syn vyrušuje od štědrovečerní večeře. Byl slyšet jen nezřetelný šepot, kluci se rozloučili, klaply nejprve dveře od bytu, pak ty od dětského pokoje a Tomáš si znovu sedl k jídlu jako by nic. „Měli jsme u Patrika schovaný jeden dárek,“ odpověděl neochotně na otcovu otázku.

Po večeři měli takový rituál, sklidili nádobí ze stolu, nechali tam jen mísu s ovocem a sladkostmi a navzájem si dávali různé hádanky. Teprve potom se přesouvali do dětského pokoje a rozbalovali dárky. Už se blížili ke dveřím. „Co je to za divné zvuky?“ zeptala se Kamila. Víc už toho říct nestihla. Když otevřela dveře, naskytl se jim opravdu překvapivý obrázek. Vánoční mini stromeček na zádech (pokud se tedy dá říct, kde má stromek záda) hrst bonbonů a pár baněk zdobilo podlahu, některé se ani nerozbily. Mašličky na dárcích rozvázané a za jednou krabicí se schovával roztomilý kočičí čumáček. Všichni zůstali chvíli stát jako opaření. Kluci se na rodiče podívali se směsicí obav a naděje. „No kluci, to jste trochu přehnali,“ řekl Tomáš, ještě užaslý, co dokázalo jedno kotě. Kotěti rychle otrnulo a pacičkou chňaplo po mašličce. Z pod postele se vynořilo další kotě. „Dvě koťata?! Máte rozum?!!“ Tomášův hlas už zněl výhružně. „Cože, vidím dobře??? Támhle je třetí!!! Vy jste se dočista zbláznili!!!“ „No oni jsou čtyři,“ pípnul nesměle Tomášek. Tomáš jen zalapal po dechu. „Proboha proč čtyři?“ vložila se do toho Kamila. „No přece my jsme taky čtyři, tak pro každého jedno jako dárek,“ odpověděl bezelstně Petřík s neochvějnou logikou. Tomáš beze slova odešel z pokoje. Potřeboval panáka. Kamila si sedla na podlahu ke koťatům. Byla roztomilá, krásně vybarvená, každé jiné. Koťata se nebála, důvěřivě ji přišla okouknout a nechala se pohladit. Kamila se po chvíli zvedla a šla za Tomášem aby se domluvili, jak s tím obrovským překvapením naloží. „Jedno bychom si mohli nechat,“ navrhla. „Jsou fakt kouzelná.“ „Netvrdím, že ne,“ zabručel Tomáš, ale krucinál mohli se aspoň zeptat.“ „No jo, to už přece zkoušeli mockrát a vždycky jsme je nějak uchlácholili a odložili to na neurčito…“

Začal vyzvánět Kamilin mobil. „Tak co, je u vás pohroma?“ Zazněl dychtivě rozveselený Tánin hlas. „Jestli se mi budeš smát, tak tu pohromu přivezem k tobě,“ pohrozila jí Kamila a vylíčila, co se u nich děje. A Táňa se fakt smála. „Varovala jsem tě,“ pronesla Kamila ponuře a slyšela v dálce i Gabčin hlásek – „Mami, my budeme mít koťátko?“

A jak to dopadlo? Kamilina rodina si k velké radosti kluků jedno kotě nechala, druhé si odnesla Táňa a ty zbývající dvě si vzali zpět původní majitelé, manželé Sedlákovi. „Hned jsme věděli, že se k nám zase vrátí, ale kluci byli tak nadšení a šťastní, když k nám chodili koťata vymazlovat, že jsme se rozhodli nekazit jim radost a pustili jsme s nimi koťata na krátkou návštěvu,“ řekla paní Sedláková omluvně.

Autorka: Lenka Novotná