Srdečné blahopřání

Je 19.1.1987 a já jsem už týden v nemocnici, hned po ránu se sešlo koncilium a jejich verdikt zní, dnes už opravdu musí ven. Výraz v obličejích doktorů nevěstí nic dobrého, ale pohyby přece cítím - miminko musí být v pořádku! A tak jsme putovali na sál, bylo rozhodnuto, že miminko přijde na svět s dopomocí, ale normální cestou. Napojená na hadičky, na přístroje, slyším tlukot srdíčka …čas ubíhá a děťátku se na svět stále nechce a pak najednou ticho, co to je, proč nic neslyším…trvá to pár vteřin a přesto je to pro mne to nejdelší období života. Pak už vnímám jenom pokyny „tlačte,tlačte“ a konečně dětský pláč „maminko, je to holčička…

Holčička, které bych dnes chtěla poděkovat za to, že je taková, jaká je…..ale taky za to, že mě zavedla na zdejší kočičí cestu.

Není to ještě ani rok, kdy mi oznámila, že se rozhodla pomáhat kočkám v útulku, nejsem úplný necita a tak jsem její rozhodnutí odkývala, ale víc jsem se tím nezabývala.

„Podívej se na jejich stránky, ať víš o co jde.“ Kočky… sice jsem mezi nimi na vesnici vyrostla, ale…jsou to kočky…..určitě budou protivný, škrábavý, možná trochu přítulný…kočky….to nebude jednoduchý a pak jsem klikla….osudový kliknutí a z monitoru na mě kouká moje kočička, ta po babičce, naše trojbarevka s kterou jsem trávila dětství – omyl je to Růženka, v té době vládkyně ve Vrbičanech. A tak mě Růženka a Radunka přivedly mezi kočičky a hafadýlka, ke Kristýně, k Michalovi, ke všem těm lidičkám, kterým není lhostejný osud těchto tvorečků.

Naše cesty jsou klikaté, vodíme za ruku svoje potomky, snažíme se jim předat svoje zkušenosti, znalosti, dobře míněné rady a pak najednou vedou za ruku oni nás a zavedou nás tam, kam bychom sami možná nikdy nedošli, tam kde se najednou cítíme ještě více šťastní, potřební i milovaní. Tam, kde jsme vítaní a kam se budeme snažit vracet co nejčastěji, tam, kde mají srdce na dlani a dodávají nám, aniž by to tušili, mnohem víc sil a radosti a i ty slzy k tomu patří, protože život už je takový.

Autorka: Jana Syblíková