Povídání o Pariskovi

Jak jsem před časem slíbila,tak činím a chci vám vyprávět příběh bílého kocourka,který od nás dostal nádherné jméno Paris.Jméno mi ke kocourkovi sluší,také miluji Paříž a mýtické příběhy.Paris je v řecké mytologii syn Priama a jeho manželky Hekabé.

Jak již víte,chodím krmit i kočičky opuštěné v parcích,zvláště v parku u Domova důchodců.V této lokalitě jsem nechala již několik kočiček vykastrovat a spoustu koťátek jsem umístila.

Při pravidelné docházce jsem měla přehled o počtu kočiček,rodila se nová koťátka,která jsem evidovala.Nemohlo mi uniknout,že se tam začala objevovat čtyři už pěkně pobíhající,asi měsíční,tři černá a jeden bílý.Tato koťátka byla extrémě plachá,jak mě uviděla,hned byla ukryta v hustém křoví.Tak šel čas,kotíci rostli...bílé kotě se každému líbilo,co vím,kde kdo by ho rád odchytl,jak návštěvníci,tak zaměstnanci domova.Měli jsme tam i ostrou výměnu názorů,protože několik zaměstnanců se domluvilo a na bílé kotě uspořádali manévry.Vybavili se prostěradly,sítěmi a začali ho nahánět,u toho řvali,no chovali se jak idioti.Naštěstí kotě bylo velmi mrštné a rychlé,tak se úlovek nezdařil.To mi vypravovala jedna klientka domova a na mě šly na mrákoty.Od té doby jsem tuto rodinku dlouho neviděla,jen babičky mi říkaly,že bílé kotě občas zahlédnou z okna,ale jen v noci.Hlavně, že tam jsou,říkala jsem si v duchu.Časem černá koťátka začala chodit k jídlu i když jsem tam byla,bílé však nikdy-mělo panickou hrůzu z lidí,to nahánění v něm zanechalo stresující vzpomínky.Postupně jsem odchytla černá koťata,ve stáří zhruba pěti měsíců.Dostali jména Satinek, Bianka a Felis.Všechna koťata bylo potřeba léčit.

Přicházela zima ,napadl sníh a bílé kotě jsem vídala jak sedí v povzdálí na sněhu,používá mimikry a sleduje mě.V té době jsem ještě nevlastnila svojí odchytovou klec.Oslovila jsem Kristýnu, byla to blesková akce a Michal mi odchytovou klec přivezl.Klec jsme nastražili a chytili dvě kočky ke kastraci.Byl tam ještě obrovský bílý kocour,který nás vždy pozoroval z dálky a zmiňované bílé kotě.Velký kocour byl tak vychytralý,že jsem říkala,že má maturitu.Klec jsme tam nechávali přes noc a brzo ráno,hned jak personál odemkl vrata, jsme chodili na kontrolu ''úspěšnosti'',ovšem velmi často bývala klec prázdná.Dny ubíhaly a my už pomalu ztráceli naději,až jednoho dne...Tak jako každé ráno jsme na místo dorazili o čtvrté ráno (klec byla prázdná) a já si říkám: "juknu pomalu do domečku",kdo tam spí a ejhle,ono tam bylo bílé kotě,poslední sourozenec.Hned jsem zasedla před malý vlez do domku a s manželem přemýšleli jak dál...nakonec jsme se rozhodli před otvor nastavit klec,manžel ťukal zezadu na domek a já byla připravena sklapnout.Byla jsem napnutá jak struna.Po pár minutách kotě skutečně vyběhlo a zdařilo se klec zaklapnout. Bylo nadmíru vyděšené, ale slibovala jsem mu,že už bude jen dobře.Už na první pohled vypadal žalostně,oči měl silně zhnisané a slyšitelně sípal.

Doma byl doslova přesypán do karanténní klece,syčel,prskal,kousal,ale bylo znát,že to dělá ze strachu.Den jsem ho nechala v klidu-najednou byl v teple,dokonce se po několika hodinách najedl.Nutné bylo pořešit veterinu.S obtížemi se ho povedlo mírně uspat a následně důkladně prohlédnout.Ušní svrab,klíšťata,zápal plic,zánět spojivek.Aplikovali jsme pipetu Advocate,dostal injekci atb.na několik dní.Následně už se dařilo mu dávat antibiotika inj.stříkačkou,jen oči se mi nedařilo ošetřit,naštěstí i na tento problém zabrala atb.To trvalo několik dlouhých týdnů a po uzdravení jsem Paríska pustila do houfu, kde se rozkoukával.Od nás na sebe nedal ani sáhnout.Dnes po roce je situace o malinko lepší,ale jen o málo.Chytit se nedá dodnes,občas zůstane ležet na odpočívadle,to se někdy nechá pohladit a slastně vrní,ale většinou se stačí k němu přiblížit a okamžitě uteče.V případě jakékoliv návštěvy ho nikdo nevidí,to i několik hodin zůstává schovaný v úložném prostoru gauče,kde si našel bezpečný úkryt.Je to teprve několik dní zpátky,co začal jíst v kolektivu ostatních koček.

Jeho pošramocenou psychiku léčím antidepresivy na přírodní bázi.Doufám a věřím,že jednou přijde čas, kdy se odprostí od strachu z lidí a bude z něj svobodný kocourek,který si užívá pohody domova.Paríska jsem se rozhodla neumisťovat, nestresovat ho další změnou prostředí,je pouze ve virtuální adopci.Jeho virtuální maminkou je paní Pavla Dolejšová,které tímto moc děkujeme.

Parísek je komplikovaný,ale máme z něj radost, radost z toho,že mu už nikdo neublíží,že má u nás svůj klid,plnou misku a v případě nemoci adekvátní ošetření.V létě se nám stalo, že nám na měsíc bivakoval v kůlně a nedařilo se ho dostat domů,u baráku se však držel a pravidelně luxoval připravenou misku.

Dnes už je vykastrovaný a možná právě proto dělá pokroky.Parísek je také živoucí vzpomínka na našeho milovaného Satínka.Kéž by mu bylo dopřáno zdraví a dlouhý život...

Zde se můžete podívat na Pariskovu fotogalerii:
http://rusalka54.rajce.idnes.cz/Fotogalerie_kocourka_Pariska/#

Za srdíčkové kočičky,

Zdeňka Radošová