Malá Beky, velká bojovnice

Byla jsem ještě kočičí miminko, nic jsem pořádně nechápala. Vše jsem začala vnímat až o pár měsíců později. Prožila jsem si od malička samá trápení, ale naštěstí vše spěje k lepšímu.

Našla mne jedna hodná lidská teta, která se jmenuje Jíťa. Jíťa totiž chodí naši kolonii berounských kočiček pravidelně krmit. Ten den měla posvíceno na nemocného Siamáka z naší smečky, který se na známých místech už nějakou dobu potuloval a v poslední době hodně na těle i duši chátral. Nakonec byl kocourek na smrt nemocný a Jíťa se ten den odpoledne, to když se vrátila z návštěvy útulku ve Vrbičanech, vypravila na obchůzku, aby Siamáka našla. Pokud by se zdařil odchyt, přivezla by kocourka do útulku - prý na dožití, dohodla se Jíťa s tetou Kristýnou, která o mne momentálně pečuje.

Několik dnů po sobě vydatně pršelo, jinak tomu nebylo ani v den mého nálezu v neděli dne 22.5.2011.

Jíťa se na obhlídku našeho teritoria vyzbrojila jen papírovou krabicí, měla totiž v plánu Siamáka krabicí přiklopit. Jenže, poté vůbec netušila, co by udělala dál. Co s přiklopeným Siamákem, že? Asi by to bylo bývalo stačilo, myslela si nakonec v duchu Jíťa, protože na tom byl Siamák opravdu hodně špatně. Kocourek již málo chodil, hodně polehával a spal.

U nás na sídlišti je velký oplocený objekt, kde dříve bývala továrna na výrobu látek, momentálně objekt již léta chátrá. Ve zmíněném objektu se zdržujeme my kočičky. Jsou tam také nějaké pronajaté dílny a v jedné z dílen právě přežilo svou první zimu tenkrát koťátko Popelka. Popelku jistě všichni znáte, ta holka kočičí je přece také u nás v útulku. Popelka je ta, co má čumáček jakoby namočený do popele a bydlí u nás ve venkovním výběhu.

Zde jsou fotografie z míst, kde se zdržují berounské kočičky: http://srdcemprokocky.rajce.idnes.cz/misto_nalezu_male_Beky. První tři fotografie jsou z místa mého nálezu, tedy našeho nálezu, tam našla Jíťa mne, Domču a Čendu. Na posledních třech fotografiích je bývalý příbytek kočičky Popelky.

My kočičky jsme naučené přecházet silnici a čekat na sídlišti pod velkým stromem vždy navečer na papání. Tedy, já pořád říkám “my kočičky“, ale já jsem tou dobou samozřejmě nikam nechodila, protože jsem byla ještě mrňavé kočičí miminko. Budu ale pokračovat ve vyprávění dál. Jíťa ten den vjela autem do zakázaného objektu a prošla pěkný kusanec cesty, aby našla Siamáka na místě, kde kocourka vždy vídala. Nikde však kocourka neviděla, a protože vytrvale pršelo, tak opět sedla do auta a pomalu projížděla zpět. Navíc měla malinko pootevřené okýnko a najednou zaslechla žalostné a hlasité mňoukání. Mňoukání plné kočičího zoufalství, strachu a beznaděje. Vyskočila tedy ven a podle sluchu hned pár kroků od cesty našla v trávě na hlíně ležet pět koťátek, jedním z koťátek jsem byla právě já - maličká Bekynka. Čtyři koťátka ležela u sebe a jedno tak 50cm od nás, no a právě tento můj bráška nejvíce plakal, byl to Čenda. Jíťa ze zoufalství volala mojí současné opatrovnici tetě Kristýně a ptala se, co má dělat. Bohužel, teta Kristýna popravdě také nevěděla, jak by se v tu chvíli sama zachovala. Dle uvážení tedy zavolala Jíťa Martině. Martina je další teta, která krmí kočičky a pomáhá jim, ta si zajela půjčit na Rudnou odchytovou klec a Jíťa mezitím nás koťátka zabalila do mikiny a čekala v autě. Jenže, co teď? Nechat kočičí maminku bez koťat, je dobrá cesta k tomu, jak uhnat mamince zánět mléčné žlázy. Jenže, kdo kočičí mamince poté venku pomůže? Jak se jen rozhodnout? Co se dá v tak tíživé situaci vůbec dělat?

Když Martina přijela, daly nás tety do odchytové klece a čekaly, jestli si pro nás přijde kočičí maminka, aby ji také chytily. Kočičí maminka přišla rychle, ale bohužel zůstala sedět jen vedle klece a Čenda stále moc a moc plakal. Bodejť by neplakal, byl tuze moc podchlazený a nám všem ostatním byla také velká zima. Já osobně jsem pociťovala úzkost, byla jsem studená, vysílená a mokrá. Když bylo asi deset večer, začali se na místě ukazovat velcí kocouři, kočičí maminka navíc zmizela nadobro, a proto se Jíťa s Martinou rozhodly, že tři koťátka, která na tom byla nejhůře, odvezou k tetě Kristýně a dvě koťátka nechají kočičí mamince. Koťátkům, která na místě zanechaly, udělaly tety luxusní pelíšek v křoví. Křoví přikryly pláštěnkou a nechaly je tam mamince. No a ten den byla Jíťa před půlnocí v útulku ve Vrbičanech podruhé.

Za dva dny se šla Jíťa podívat na místo nálezu, ale pelíšek byl prázdný. Od té doby mé poslední dva sourozenečky mnohokrát berounské tety hledaly, ale myslí si, že možná tato dvě koťátka nepřežila, maminku totiž vídají často.

Má-li se člověk z minuty na minutu rozhodnout, co má v tu danou chvíli vlastně udělat, jak se má správně zachovat, zda nechat koťata mamince, či je odvézt, když maminku nelze odchytit, pak je to vždy velmi těžké a složité rozhodování.

Shodou okolností šla Jíťa hledat Siamáka a našla asi jeho dceru Dominičku. Také našla maličkého Čendu. Čenda ale po pár dnech v útulku zemřel, byl plynatý a nešlo s tím nic udělat. Bože, ten jeho bolestný nářek slyším ještě teď. Na veterině tetu Kristýnu učili Čendu masírovat, když se ale teta vracela z poslední návštěvy veteriny, Čenda po cestě domů zemřel. No a další koťátko nalezeňátko jsem byla přece já - Bekynka.

Smutné je, že od srpna se v berounském objektu začíná všechno bourat a bude se tam stavět TESCO. Zatím netuším, kde všechny kočičky z mé bývalé kolonie skončí, místní tety krmičky se však snaží situaci řešit na více místech.

Abych však pokračovala dál, je nutné zmínit, že nás doma ve Vrbičanech dali na izolaci, jenže náš věk byl velmi nizoučký a ani jedno z nás koťátek ještě neumělo papat. Co však teď? Dokrmování je řehole, a pokud se udělá chyba, může stát nás koťátka život. Vždy je lepší využít kojící maminky, a tak nás nakonec přidali teta Kristýna se strejdou Michalem k adoptivní mamince Diance. Jen Čendu nechali odděleně a dokrmovali ho. Dá se říct, že to byl boj nás všech o přežití.

Momentálně bydlím v pokoji se svými kamarády, kteří tady zůstali se mnou, ale také tady přibyli noví kamarádi. Přibyl tady například vrácený a opelichaný Daneček. Danečka k nám vrátili, že prý je nemocný a tím pádem ho již nemohou u sebe doma mít. Pak tady za námi často dolejzá kocourek bílomourek Eda. Eda se pořád předvádí, mluví a hraje si s námi jako kotě, jenže on už je docela velký kocourek, tak fakt nevím. Ještě tady také přišla bydlet černobílá kočičí holčička Terezka se špatnou srstí, ale také přišel malý černý kocourek Bártík s nemocným očičkem, obě koťata pochází z Plzně. Terezka dostává tabletky, Bártíček zase mazání do očí. Jsme docela děsivá sestava, ale máme se rádi, to je přece nejdůležitější. Někteří lidé tvrdí, že jsme krásné kočičky, jiní zase tvrdí, že jsme vejškrabkové. Bílomourek Adýsek měl oční vředy, a tak se musí ještě pečovat o jeho očička. Adýsek má jedno očičko menší a šilhá. Moureček Gimísek stále kýchá, páníčkové kocourka stále léčí, ale nic se dlouho nedělo. Teď už se s Gimískem dějí zajímavější věci, přišlo se totiž na onemocnění, kterým Gimísek trpí, a tak bere nové účinné léky. Rézinka je tak trochu srabík, a tak vždy před každým urychleně mizí, proto si ji zatím ještě nikdo neodvezl. Na druhou stranu začíná být Rézinka přítulnější a milejší. Podivné je, že jí to tak dlouho trvalo, a přitom se narodila kočičí tetě Peggy přímo u nás v útulku.

Bydlela tady s námi také moje adoptivní divoce zbarvená kočičí maminka Dianka, ta byla opravdu moc hodná, z celého svého srdíčka jsem ji milovala. Kočička Dianka nás vychovala, a protože nastal její čas, šla bydlet do své nové a velmi milé rodiny. Dokonce si myslím, že maminka Dianka ví, že jí vděčím za svůj život. Lepší maminku jsem si totiž ani vybrat nemohla. No a ještě bydlím v pokoji s bílomourovanou kočičí tetou Peggy, ta je děsně legrační, někdy se mazlí a jindy utíká. Na jídlo ale slyší teta Peggy vždycky, je totiž všemi kočičími mastmi mazaná.

Největší trápení jsem si zažila se svým nemocným očičkem, do kterého jsem dostala infekci, o tom bych mohla napsat román. Ať se teta se strejdou snažili, jak chtěli, přesto všechno se nepodařilo mé očičko zachránit. Aby mi očičko nezarostlo úplně, musela jsem jezdit pravidelně na veterinu, kde mi bylo očičko vždy umrtveno a víčko přirůstající k očnici mi poté bylo opakovaně proříznuto. Řeknu vám, že nic příjemného to tedy nebylo, zakusila jsem dost bolesti. Nakonec jsem musela jezdit na oční kliniku, kde mne již jednou operovali. Jenže, po čase mi opět začala víčka přirůstat k očnici. “Údržba“ nemocného očička byla tak moc složitá, až jsme to všichni po dlouhých debatách vzdali. Dovolila jsem tetě Kristýně a strejdovi Michalovi, že přistoupím na operaci, při které mi bude očičko vyjmuto. Již tento víkend mne čeká návštěva oční kliniky, posouzení mého stavu a taky bude vyřčen ortel, zda již jsem či nejsem schopná operace. Pokud ano, dočkám se už konečně termínu a brzy budu mít tu nepříjemnou událost za sebou. No a vás čeká samozřejmě za čas další příběh, abyste věděli, jak to všechno zase sám život napíše.

Vaše Bekynka

Autorka: Kristýna Kacálková