Epizoda z dobrodružného kocouřího života

Chtěla bych se s vámi podělit o jeden kocouří příběh, ve kterém hraje hlavní roli náš kocour Ivíček. Náš, tedy můj a mého milého. Z plzeňského útulku jsme si ho vyzvedli letos 7. ledna, jsou mu asi dva roky.

Jako každí páníčkové si myslíme, že zrovna ten náš kocour je ten nejkrásnější, nejlepší, povahově jedinečný a taky chytrý. Kdybych to měla nějak shrnout, Ivík je živel. Lítá a skáče po celém bytě, stále by si jen hrál, taky si musí během dne pořádně zabojovat a moc ho baví, když si hrajeme na honěnou. Často číhá na holuby za oknem, úspěšně chytá mouchy a můry a dokonce se mu jednou podařilo zakousnout netopýra. Můj milý se sice vždycky snaží rychle vyhnat zabloudilého netopýra z bytu ven, aby ho dřív nedostal Ivíček – jsou totiž chránění – ale tentokrát byl Ivík rychlejší.

Protože ho máme v bytě, občas s ním jdeme ven. Chodíváme do vnitrobloku několika domů, kde je park. Moc lidí sem nepřijde, psi tady mají zakázaný vstup, takže tu bývá ideální klid. V náručí Ivíčka vyneseme ven a on už pak sám chce v parku seskočit na zem. Na vodítku se naučil chodit krásně. Ivík se vždycky prochází, číhá na ptáčky a vybíhá za nimi (dle jeho slov by to bylo takhle: „Ti dva mi vždycky lov překazí. Já číhám, pak tichounce přikrčeně vyběhnu, ale oni na druhém konci vodítka hrozně dupou a všechny ptáčky mi vyplaší. Proč taky nemají tak měkké tlapky jako já?“) někdy se rochní ve vysoké trávě, sem tam spase nějaké to stéblo a někdy se mu podaří kousek vyšplhat po kmeně stromu, za což ho moc chválíme.

Ten den jsem s Ivíčkem byla venku sama. Bylo příjemné teplo, Ivíček se zastavil, lehl si přede mě na trávu a užíval si venčení stejně jako já. Sluníčko svítilo a já se v myšlenkách zatoulala někam daleko. Ani nevím, jak se to přesně stalo. Neslyšela jsem žádný zvuk, nic, jen jsem náhle, stále kdesi v myšlenkách, otočila hlavu. Ten šok mě probral rychle. Přímo na Ivíčka se řítil veliký pes. Ivík mu v bojovně obranné pozici vyrazil naproti. V hlavě mi proběhla myšlenka na to, jak má Ivíček silný lovecký instinkt a jak se zároveň bojí psů. Strhla jsem ho na vodítku zpátky, ale nijak to nepomohlo, protože volně pobíhající pes k němu zase přiskočil. Ivík syčel a vrčel, do toho zlostně šermoval packami, majitel psa nikde a já řvala: „Zavolejte si ho!“ Najednou se pes obrací za hlasem majitelky, odbíhá, ta ho vede pryč. Pes se za námi ještě obrací. Ivíček mi stojí u nohou, pořád vrčí a je připravený do útoku.

Chtěla jsem ho uklidnit a zároveň jsem měla strach, že pes přiběhne zpátky. Shýbla jsem se, že ho vezmu do náruče. Co následovalo, byla moje chyba. Ještě v tu chvíli byly všechny jeho svaly a smysly maximálně napjaté, aby byl schopen se účinně bránit. Mělo mi tedy dojít, že nebyla vhodná doba na konejšení v náručí. Navrch jsem k němu přistupovala shora, takže mě neviděl. Ivíček proto zaútočil na mou ruku.

Už bylo po všem, pes s majitelkou mizeli za rohem, mně samým leknutím z celé události začaly téct slzy po tváři – možná taky úlevou, že se nestalo nic horšího. Majitelka psa se před tím naštěstí objevila včas, oba čtyřnožci byli v pořádku a raději jsem ani nechtěla domýšlet, co by se mohlo stát, kdyby se pes začal bránit. Asi to byly i slzy bolesti, protože mi z ruky crčela krev. Volala jsem tedy milému, aby pro nás přišel, netroufla jsem si brát znovu Ivíčka do náruče, stále ještě vrčel a ani bych ho jednou rukou domů nedonesla. Chudáka milého jsem musela hrozně vyděsit, protože jsem do telefonu vyhrkla: „Honem pro nás přijď, na Ivíčka vyběhl velký pes!“

Když milý přišel, Ivík se uklidnil a nechal se donést domů. Doma mi to přece jenom nedalo a než jsem si ruku ošetřila, nechala jsem Ivíčka, aby mi ji očichal. „Vidíš, co je to?“ Povídala jsem mu a on opatrně očichával krvavé cestičky. Dobře věděl, co to je, dokonce jsem měla pocit, že se zatvářil lítostivě, jako kdyby říkal: „Já nerad...“ Těžko říct, jestli bylo spíše mé přání vidět to v jeho očích nebo jestli to tak opravdu cítil. Nechala jsem to pak být. Ivík se pár minut na to rozvaloval a myl si ocásek, takže ho už naštěstí prožitý zážitek během venčení netrápil.

Když si to tak vezmu, zachoval se vlastně docela hrdinsky. Řeknu vám, že kdyby se na mě řítilo něco, co by bylo asi tak desetkrát větší než já, okamžitě bych vzala nohy na ramena a v nejbližším houští bych dělala mrtvolu.

Jak teď zpětně vzpomínám, uvědomuji si, že se to všechno odehrálo zhruba během půl minuty, asi i za kratší dobu. Pořád to mám ale před očima. Možná si to nakonec beru víc, než ten kocour, viď, Ivíčku?

Autorka: Martina Housková, Plzeň