Tarjino osudové vyprávění o životních útrapách a velké poděkování k tomu

Rozbíhal se měsíc červen a já jsem už opravdu nemohla vůbec nic, natožpak se pohnout. Plazila jsem se z posledních sil a částečně jsem ztrácela také vědomí. Matně jsem slyšela paní s pejskem, kterak na mne mluví: „kočičko, žiješ ještě?“ Nevěděla jsem ale, zda je to můj poslední sen či skutečnost. Bylo šílené dusno, tak strašné a úmorné a já jsem se nedokázala odplazit do stínu, nešlo to, definitivně mi došla energie a síla. Několik dnů kolem mne procházela spousta lidí, ale nikdo - krom jedné milé paní - si mne nevšímal. Dokonce jsem zaslechla něco o prašivé odporné kočce, a tak už jsem odpočítávala poslední minuty svého nešťastného života. Přesně tak to bylo, tenkrát jsem již ztratila všechny iluze a v nic dobrého jsem nedoufala. Z hlavičky mi vytékal hnis a z oušek také, cítila jsem krev. Byla jsem velmi slabá a dokonce jsem si přála, aby mé trápení už konečně skončilo.

Zúženou hlavičkou mi probíhala spousta myšlenek. Říkala jsem si, proč jsem se vlastně narodila do tak krutého světa? To skutečně nikdo nevidí, jak strastiplné je soužení nás opuštěných zvířat? Kolikrát jsem musela bojovat o zbytky papání, kolikrát jsem měla poštípaný kožíšek od blešek, kolikrát jsem se musela schovávat před nebezpečím, kolikrát jsem už byla nastydlá a kolikrát už bylo vlastně kolikrát? Kdybych byla bývala alespoň atraktivní, třeba by se mne někdo ujal. Jenže já - obyčejná mourinka se zrzavým nádechem, který způsobila špatná výživa, jsem naprosto bez jiskry v oku a v danou chvíli také bez elánu do života. Ztratila jsem naprosto iluze o hodných lidech, o dobrém životě, o všem. Ať už je konec, prosím.

Po čase jsem si vše dávala dohromady. Probudila jsem se až v jakési kleci a nevěděla jsem vůbec, kde se to najednou nacházím. Šišlala na mne nějaká tmavovlasá ženská, až jsem se jí v jednu chvíli polekala. Kdo to proboha je? Co chce? Najednou se mi zpětně vracela v útržcích celá událost, to když jsem zaslechla, jak již zmíněná osoba - panička Kristýna praví svému muži Michalovi, co všechno se událo. Ten den byla panička na Kladně a po cestě zpátky se měla zastavit na veterinu pro kocourka Mikeše. Mikeš právě prodělával druhou operaci zadních polámaných tlapek. Sotva ale panička dorazila na Kladno, už vyřizovala telefon zoufalé paní ze Slaného, která mne placatou našla. To byla právě ta paní s pejskem. Cestu na Kladno panička tedy zkrátila na dobu nejnutnější a ujížděla pro mne do Slaného. To jí ale musela ještě na Kladně zapůjčit Gábi přepravku, aby mne mohla vůbec naložit. Kdyby však panička věděla, v jakém stavu jsem se nacházela, že bych jí sotva někam utekla, žádnou přepravku by nepotřebovala.

Z veteriny si vybavuji slova pana doktora, který se zmínil, že to se mnou nevypadá vůbec dobře. Tady to sami vidíte, vždyť jsem to říkala, už když jsem ležela celá placatá na zemi. Pan doktor mi odebral krev a díval se mi pod víčka, prý jsem byla naprosto anemická. Když navíc po chvíli viděl konzistenci krve, hned poznal, že mám špatné ledviny. Po chvíli se otočil k paničce a vysvětloval jí, že jakmile přesáhnou hodnoty určitou mez, bude muset chtě nechtě ukončit mé trápení. Nakonec panička čekala na chodbě na výsledky a následně si vyslechla verdikt pana doktora: „kočička má špatné ledviny, ale překvapivě má několikanásobně nižší hodnoty, než jaké jsme očekávali. Na druhou stranu ale vyšetření poukazuje na zásadní zánětlivost, a tak nasadíme léčbu a uvidíme, co ukáže budoucnost.“ Poté si již matně vybavuji, jak si panička povídala v autě sama pro sebe, že neví, jak to všechno utáhneme, ale to mne vůbec v tu chvíli nezajímalo, protože přiznám se, vůbec nevím, co znamená “utáhneme“, zda utažení na vařené nudli anebo utažení opasků, to fakt netuším. Panička si patrně sama pro sebe povídá velmi často, protože celou cestu nadávala na ostatní řidiče. Vedle mne v autě seděl v přepravce kocourek Mikeš, který se probouzel po narkóze. Následně si už ale na nic nevzpomínám, probudila jsem se až v karanténní kleci, když na mne panička šišlala, ale to už vlastně víte.

Brzy se zjistilo, že se počůrávám. Ne vždycky, ale prostě často, když o sobě nevím, pustím lulu do pelíšku.

Na webu musela chtě nechtě panička vyhlásit sbírku na mé konto. Tak nevím, zda to utahování, o kterém se v autě zmínila, s tím nakonec nesouviselo. Vy jste nezůstali lhostejní a neuvěřitelným způsobem jste mi pomohli. Najednou mi začaly chodit penízky na účet zvaný “kočičák“, také jste mi ale nosili a posílali podkladové plenky, mléčka a diety v kapsičkách, vaničkách i granulkách. Nasbírala se toho celá ohromná hromada a já mám teď opravdové zásoby, že jsem dokonce svolila k tomu, aby některé mé plenky a mléčka dostávaly také ostatní kočičky . Jednoduše jsem se se všemi kamarády v útulku rozdělila, mám je totiž moc ráda.

Od počátku, co jsem doma v útulku, krásně papám. Jen, časem jsem začala trošku páníčky pokoušet. Jednou mi totiž dali jogurt, ale také mi podávali různé druhy kapsiček a vaniček, které jsem dostala od vás všech. Začala jsem si vymýšlet, už mi nestačí jeden druh papání, ale musím mít střídavou stravu, aby mi chutnalo, jinak dělám fórky a straším je, že jsem jakože ještě více nemocná, než ve skutečnosti jsem. Požaduji také různé druhy jogurtů, úplně nejvíce mi chutná bílá Activia a miluji vanilkového Bobíka. Také už jsem dostala kočičí puding, to když jsem předvedla páníčkům, že je mi skutečně moc zle a udělala jsem estrádu hodnou divadelního vystoupení. Musela jsem je přece nějak přesvědčit, aby mi donesli nějakou dobrotu. Panička hned přiběhla s pudingem, který jsem poslušně snědla. To jsem se ale paničce skutečně hihňala, jak dokáže být občas naivní, jakoby neznala kočky. No co, bylo dusno a na kapsičky jsem prostě neměla v tu chvíli pomyšlení. Někdy dělám, že spím, to když mi panička nalije do mističky mléčko. Když se poté nedívá, tak šup a začnu rychle srkat. Jakmile ale hrozí, že se panička otočí, tak metelím zpátky do pelíšku. Naposledy mne panička načapala, nestihla jsem totiž utéct. Občas dělám různé blbinky.

Nutno podotknout, že mne páníčkové stále stěhovali z klece do klece, údajně to vždy bylo nejlepší řešení. To bych ale opravdu neřekla, pěkně mne tím naštvali. Takhle zacházet se starou kočičkou, to se přece nedělá. Někdy mívají opravdu podivné nápady, ale já jim to zatím toleruji.

Časem bylo zjištěno, že mi stále vytéká hnis z oušek, a tak začalo vše nanovo – léky, krevní testy, kontrola oušek na veterině, naprostý chaos, ale nakonec jsem to všechno zvládla. Andílek strážný – paní Fillová mi totiž posílá energii a naordinovala mi léky na pročištění oušek, ale také na podporu imunity. Páníčkové mi ale vrtali a stále vrtají do oušek a moc to bolí, nejraději bych je za to utrpení pokousala, a tak jsem občas protestně nastěhovaná v záchodku a nechci do pelíšku. Občas dělám i další fórky, to když mi přestěhují pelíšek místo záchodku a obráceně, abych jakože ležela v pelíšku, ale já je obelstím a zase běžím do záchodku. Poté sleduji, jak dlouho je to ještě bude bavit.

Naposledy jsem musela s paničkou ven na zahrádku. Nevím vůbec, co ji to popadlo. Za plotem na mne koukaly velké psí holky, opravdu úroveň, bála jsem se. Věřím, že nic podobného už panička nikdy nevymyslí. Snad si nemyslela, že se mi bude venku líbit.

Do nového domova se rozhodně nehrnu, to by mi tak ještě scházelo. Kdoví, co by napadlo moje nové páníčky, stačí mi úplně nápady těch současných, je to občas opravdová hrůza, co si dovolují. Chtěla bych tady zůstat a v klidu dožít, ráda bych totiž ty dva blázínky ještě chvíli potrápila a vymyslela na ně pár kulišáren.

Ve skutečnosti jsem se ale rozepsala proto, abych vám všem srdečně a s úctou poděkovala, protože ve své podstatě a popravdě řečeno máte vy – naši dárci největší podíl a zásluhu na tom, kde se v tuto chvíli nacházím a jaké péče se mi dostává. Mám vše, co k životu potřebuji + dva bláznivé dvounožce k tomu :-).

Tak se zatím mějte fajn,
vaše Tarja

Autorka:
Kristýna Kacálková