Kočičku nebo kocourka?

Jarda se Šárkou se rozhodli, že si pořídí koťátko, jenže se nemohli shodnout, jestli raději kočičku nebo kocourka a debata hrozila přerůst v hádku.

„Mně to je nakonec jedno jestli seženeme kočičku nebo kocourka,“ řekl Jarda. „Tak to mně ne! Kocouři jsou blbí. My jsme měli kdysi kocoura a to byl hrozný mamlas. Pořád se někde toulal, pak se vracel doškubaný a až se trochu vzpamatoval, už hledal, s kým by se zase porval. Doma hrozně rád převracel odpaďák a počural nám všechny igelitky. A sousedka měla taky kocoura, jen venkovního a přistihla ho, jak sedí na parapetu otevřeného okna natažený do místnosti a strká packu do klece s kanárkem. Kanárek se měl slunit a místo toho dostal šok. Zato kočička Mája se mnou prožila celé dětství. Mája se jmenovala proto, že se narodila v květnu, byla bílá s černými a hnědými flíčky a byla to ta nejhodnější a nejchytřejší kočička pod sluncem.“ „Takový urážky a pomluvy kocourů nemůžu poslouchat. Já jsem měl jako kluk oblíbeného kocoura, byl černý jako uhel, tak jsem mu říkal Uhlík. Ráno jsem se do školy vypravoval sám a Uhlík mi pravidelně dělal společnost u snídaně. Měl moc rád rohlík s máslem a sýrem a věděl, že když si pěkně sedne vedle mě na židli, napřímí se a opře se packami o stůl, že mu trochu ze své snídaně dám. Pak mě vždycky kousek cesty vyprovodil. A taky přesně věděl, kdy se vracím ze školy a chodil mi naproti.“ „Jak o tom tak přemýšlím, co kdybychom si pořídili kočky dvě. Ty budeš mít kocoura, já kočičku a aspoň jim nebude smutno, než se vrátíme z práce,“ uzavřela to Šárka.

Jak řekli, tak udělali. Koťátka byla rozkošná, jak to jen koťata dovedou. Hned jak se trochu osmělila, dováděla, skotačila a vymýšlela lumpárny.

Šárka se s Jardou seznámila v šachovém kroužku ve škole a šachy hráli příležitostně i teď. Ale jak se do hry zapojila koťata, hra dostala spád. Doslova. Bílý král po ťafce spadl pod stůl, kocourek skočil za ním a hned mu ukázal jak se hrají šachy. Levou pravou packou šach mat.

Kocourek byl tedy hlavně Jardův a Šárka rozmazlovala kočičku. Měnit se to začalo nenápadně. Když si Šárka sedla, ať už k jídlu, k televizi nebo k počítači, kocourek hned za ní. Většinou se jí uvelebil na klíně, chytal ji packami a její ruku přitahoval na sebe aby ho hladila. Ležel na zádech zadní packy natažené, přední pokrčené na hrudníčku a slastně předl. Nebo si sedl před Šárku, upřeně na ni hleděl a nespokojeně zamňoukal: „Přestaň už s tou otravnou činností a radši se věnuj kocourkovi., podívej jaký jsem neodolatelný.“

Šárka se s kocourkem často mazlila. „Kdepak kocoura, toho nikdy, že jo, kocouři jsou blbí,“ popichoval ji Jarda, když je viděl. „Jo jo, kocourka nikdy, ale Čikinek je naprosto výjimečný,“ zasmála se Šárka a přitiskla ho k sobě. Kočička Dinka zase víc dorážela na Jardu, aby se jí věnoval. Původně chtěl Jarda kocourka a Šárka kočičku, ale koťata to rozhodla obráceně.

Kočičku nebo kocourka? Nejraději oba.

Autorka: Lenka Novotná
Foto: Jindřich Pachta
www.volny.cz/nakladatellynx