O kráse, lidech a zvířatech

Každý máme trochu jinou představu o kráse, ale vnímáme ji všichni. Romantickou krásu jarní přírody, křehkou krásu květin, třpytivou krásu letícího drahokamu – ledňáčka, krásu dokonalé kočičí souměrnosti, roztomilou krásu štěněte, plachou krásu srny, ušlechtilou krásu koně, krásu lidského těla nebo uměleckého díla. Pohled na krásu potěší naše oči, dotkne se našeho lepšího já, inspiruje umělce. Krása také souvisí se štěstím. Alespoň v tom lidském světě. Člověk si nemůže pomoct, ale většinou nejprve vnímá vzhled, ať už ostatních lidí, nebo zvířat. Krásné, roztomilé koťátko si odnese domů mnohem raději, než malou ropušku nebo červíka. Čím je žena krásnější, tím větší má naději na lásku a štěstí. Krásné děti proplouvají školou a životem vůbec, mnohem snadněji, než ty ostatní.

Nejdůležitější je ale to, co máme uvnitř. Dobrá povaha, charakter, láskyplnost, citlivost... to je ta pravá krása. Ale kdo je navíc obdařen krásou vnější, je vždycky ve výhodě. Vnější krása je natolik působivá, že muž vidící krásnou ženu, automaticky předpokládá, že má krásnou i duši. A té ženy nebo dívky, která má krásnou pouze duši, si ani nevšimne.

Nároky na ženskou krásu se neustále stupňují, zisky plastických chirurgů rostou a přitom pro ženy může jejich vylepšený vzhled skončit pohromou, jako teď pro mnoho žen nosících nebezpečné prsní implantáty.

Diktát ideálu krásy je neúprosný. Co se dá dělat. Silikony slaví větší úspěch než přirozená drobná ňadra, postava s odsátým tukem je lákavější, než tělo s několika přirozenými faldíky, přišitá hříva umělých vlasů vypadá líp, než řídké jemné vlasy přírodní, nalíčená tvář je výraznější, než ta bez makeupu.

Je to zvláštní. A zarážející. Člověk je jediný živočišný druh na světě, který není dostatečně spokojený se vzhledem „slabšího pohlaví.“ Takového kocoura ani nenapadne, že by některá kočka nebyla dost hezká. Že už není mladinká a má vytahané břicho po koťatech. Kočka je krásná za každých okolností, jen není vždycky svolná.

Samozřejmě, že se nedá srovnávat lidský a zvířecí vkus. Člověk je sice taky živočich, ale vývoj, život, myšlení a vztahy má mnohem složitější. Díky civilizaci se přírodě vzdálil, ale přírodní zákony přece jen tu a tam vystrčí růžky i v lidském chování. Například chronický sukničkář se hájí tím, že jako správný „samec“ má potřebu rozsévat své geny mezi co největší počet mladých a krásných „samiček.“ On za to nemůže. To příroda.

Člověk sám sebe rád označuje za pána tvorstva a přesto ho ta „němá“ tvář v lecčems předčí. Nezná faleš, závist ani zákeřnost a lásku vždy oplácí láskou. Pes, kočka, králíček nebo kůň svého člověka i zvířecího kamaráda miluje bez ohledu na věk, bohatství a krásu.

O kráse: http://srdcemprokocky.rajce.idnes.cz/o_krase

A dá se krása nějak definovat? Nejlíp to podle mě vystihuje tento citát: „Krása je v očích toho, kdo se dívá.“ (Oskar Wilde)
Krásný den :-)

Autorka: Lenka Novotná