Kocourek Prcek

Moje přítelkyně mě včera večer obdarovala kotětem a já přemýšlím, jestli to mám brát jako zkoušku lásky nebo odvahy. Moje Alenka je velice laskavá a soucitná duše, obdivuji ji proto, ale proč bych měl následky její dobročinnosti nést právě já? Alenka má neuvěřitelný talent nacházet kočky v nesnázích, jedné želvovinové kočičky se ujala sama a o dva další nalezenečky se postarala do té doby, než jim našla nový domov. Jako jeden z těch domovů si vyhlédla můj byt. O včerejším večeru jsem měl úplně jiné představy. Pozval jsem Alenku k sobě domů na večeři, s vidinou, že po večeři se přesuneme do ložnice. Dával jsem si záležet, umím dobrou čínu, v lednici jsem měl výběr chlazených nápojů a prostřel jsem na balkoně. Mám pěkný výhled a večer byl příjemně teplý.

Alenka přišla přesně v sedm, jak jsme byli domluvení, ale hned jsem viděl, že je něco špatně. Nesla přepravku, ve které se krčilo vystrašené kotě. „Říkal jsi, že máš kočky rád a plánuješ si nějakou pořídit, tak jsem ti přinesla mňaudárek. Je to kocourek,“ řekla Alenka s bezelstným úsměvem. Já vůl! Spílal jsem si v duchu. Opravdu jsem neuváženě vykládal takové hlouposti, abych Alenku získal a ona je bohužel vzala vážně. A teď to mám. Snaživě jsem se usmíval a předstíral projevy radosti. „Nazdar Prcku,“ zahlaholil jsem do přepravky. „Budu mu tak říkat. Doufám, že z Prcka nevyroste kočička, to by se pak jmenovala Prcina,“ zažertoval jsem, ale Alenka se ani neusmála. Díval jsem se na ni, jak je krásná, jak je něžná ke kotěti a byl jsem ochotný ve jménu lásky dělat opatrovníka třeba deseti Prckům.

Večeři snědla Alenka s chutí a pochválila mi ji, ale jedním okem pořád pošilhávala po Prckovi, jestli už opustil přepravku. Kdepak, Prcek se bál. Z mých nejdůležitějších večerních plánů sešlo, protože jsme „aklimatizovali“ kotě. Když mi ho Alenka dala na klín a on mě ustrašeně pozoroval, pocítil jsem soucit a jistotu, že s Prckem navážeme přátelství.

Prcek je nádherně vybarvený mourek s velkou chutí k jídlu. Protože byl tak bázlivý, choval jsem se k němu něžně a ohleduplně. Dlouho netrvalo a Prcek se přesvědčil, že jsem naprosto neškodný a začal si troufat. Drzoun. Zvlášť po ránu. Bohužel do práce musím vstávat dřív než se probudím, takže se po bytě ploužím v mrákotách. To Prcek je tou dobou čilý jako rybička. Mžourám na sebe do zrcadla, holím se a … „auau.“ Rozjívený Prcek mě zezadu sekne do nohy a peláší pryč. „Ty lumpe!“ Zařvu. „Počkej až tě chytím!“ Přesně na tohle Prcek dychtivě čeká, tělíčko nabité energií, zdrhá, skáče, sem tam něco srazí na zem a zajede pod postel. Nemám chuť ho tam lovit. Oblékám se, polevím v ostražitosti a už mi malý provokatér šplhá po kalhotách. Oženu se po něm a on jako střela mizí pod postelí. Ale když chce, umí být hodný a přítulný.

Prcek mě neustále zaměstnává. Už jsem se naučil pamatovat na zásoby granulí, kapsiček a písku, připevnil jsem ke zdi velké škrabadlo a před Alenkou se tvářím, že častěji uklízím. Ale ve skutečnosti si s trochou chlupů a vyhrabaného písku před kočičím záchodem nelámu hlavu.

Na Alenčiny návštěvy se vždycky těším. Já k ní moc nechodím, protože bydlí u rodičů, ještě s mladší sestrou a na nějaké chvilky soukromí tam není šance. Jenomže někdy nevím, jestli Alenka chodí víc za mnou nebo za Prckem. Mě na přivítanou jen políbí, kdežto s Prckem se dlouze mazlí. A ten pokrytec se tváří jako mazlivé neviňátko a nepředvede jí, jak umí být útočný.

„Už to není žádný drobeček, daří se mu tady s tebou dobře,“ řekla Alenka uznale.„To bych řekl,“ naparoval jsem se. „Podstrojuju mu jen to nejlepší, žravý je jak kobylka, ale dbá o správnou životosprávu, kalorie se snaží spálit pohybem. A nejvíc ho baví ten pohyb, ke kterému donutí mě.“ Postěžoval jsem si naoko. Alenka se rozesmála, „stává se z tebe sportovní typ, to ti schvaluju.“ „Hned ti ukážu, co jsem za sportovce,“ chytil jsem ji do náruče. „Mňau mňau mňaauu.“ Kocourek se chce zapojit do hry a být středem pozornosti. To on chce vždycky, když se mi to vůbec nehodí.

Autorka: Lenka Novotná
Foto: Jindřich Pachta