Pralinka a Lentilka

Pracuji v cukrárně a náležitě využívám toho, že máme denně čerstvý přísun sladkých dobrot. Vlastně bych část platu klidně mohla pobírat v naturáliích, když stejně každý den do kasy poctivě odevzdávám hrst dvacetikorun za zákusky, dortíky, zmrzlinu a koktejly. Musím si osladit život!! Mám zlomené srdce. Miláček mě opustil. Ale co to říkám?! Jakýpak miláček! Grázl je to, zradil mě. V duchu mu nadávám daleko hůř, ale nahlas bych to nevyslovila, jsem přece slušná holka. Mám na něj šílený vztek a je mi to šíleně líto. Do poslední chvíle jsem nic netušila. Bylo mi s ním krásně a v těch několika málo věcech, ve kterých jsme se neshodli, jsem mu ustoupila. Sliboval mi nehynoucí lásku a já tomu věřila. Už je po ní, po nehynoucí lásce. V práci mu přidělili osmnáctiletou asistentku a bylo vymalováno. Osm společných let je zapomenuto, odešel za hlasem svého srdce (čímž se rozumí zcela jiný orgán). Já jsem o deset let starší než jeho nová – konečně pravá láska a nesahám jí ani po kotníky.

Někdo žal zapíjí alkoholem, já ho zahážu sladkostmi. Ani nevím, kolik jsem přibrala, na váhu se neodvážím, ale už jsem si musela koupit nové kalhoty. Na gumu. „Co je s tebou Blani?“ Vyzvídala moje kolegyně na směně Simona. Musím říct, že je skvělá. Je o jedenáct let starší, ohleduplná, chápavá a milá. Potkat někoho takového v práci se rovná zázraku a já si toho vážím. Svěřila jsem se jí. „Nezasloužil si tě,“ řekla přesvědčivě. „Ještě štěstí, že se s tebou netahá o byt. Máš práci, máš bydlení, jsi hezká, svobodná a chlapů je dost.“ „To sice jo, ale ti dobří jsou už rozebraní.“

Kdo to může zvonit? Je večer, nikoho nečekám. Polosedím, pololežím na sedačce, poslouchám rádio a čtu časopis. Jsem obložená polštáři a sladkostmi, ale navzdory plnému žaludku v sobě cítím prázdnotu. Zvonek se ozval znovu, jdu otevřít a moje překvapení nemůže být větší: „Simono, jak jsi zjistila kde bydlím? A vůbec, myslela bych, že touhle dobou naháníš děti do postelí, abys mohla uspat manžela …a… ježkovy voči, co to neseš?“ „Pustíš mě dál?“ usmála se Simona, „vím, že smutek je nejhorší večer, kdy na člověka všechno padá, tak jsem ti přinesla roztomilé společníky. Zaručeně tě rozveselí“ Jen jsem udiveně hleděla, jak vytahuje z tašky dvě koťátka. Mám kočky ráda, kdyby nebylo Aleše, už bych si dávno nějakou pořídila. Aleš kočky nesnáší. Často jsem si Simoně stěžovala, že ho na kočku nedokážu přemluvit. „Ta jsou nádherná!“ Koťátka zpočátku ležela Simoně na klíně a my jsme si povídaly. Po nějaké době kočičky usoudily, že ležení je nuda, že nové prostředí je celkem zajímavé a opatrně prozkoumaly zbytek sedačky včetně mě. A už se dívají kudy dolů. Simona mezitím odběhla do auta, dovezla mi totiž i základní kočičí výbavu.

„Když je tak pozoruju, začínám si myslet, že je to dobrá výměna za Aleše.“ „Konečně se ti vrací smysl pro humor. A jak jim budeš říkat?“ „Že jsme ty sladké holky z cukrárny, tak nějak stylově, třeba Laskonka a Kremrole.“ „To nezní špatně,“ zasmála se Simča, „a co takhle Rakvička a Věneček?“ „Morbidko! Napadá mě Marcipánka a Marokánka nebo Mandlička a Nugetka.“ Předháněly jsme se, která vymyslíme sladší jméno a dost jsme se u toho nasmály. „Představ si, přijde k tobě návštěva a ty se zeptáš, jestli si dá Kávu se Šlehačkou, ona řekne že jo a ty před ni na stolek posadíš obě kočky…“ „A návštěva si oprávněně pomyslí, že to nemám v hlavě v pořádku.“ „A jak se ti líbí Špička a Kulička?“ „Lepší je Vanilka a Kávenka.“ Vymyslely jsme také: Miňonka a Deli, Skořička a Zázvorka, Piškotka a Muffinka, Orionka a Karamelka… Zatímco jsme se bavily jmény, kočičky se bavily po svém. Snažily se vyšplhat zezadu na křeslo a navzájem si u toho překážely. „Myslím, že už jsem na to kápla,“ řekla jsem, zatímco jsem křoupala rumové pralinky. Bude to Pralinka a Lentilka.“ „Taky se mi to líbí,“ souhlasila Simona. „Je to sice trochu dlouhé, ale hezké.“ „To se dá zkrátit, Pralinka na Linku nebo Inku a Lentilka na Tilku nebo Ilku.“ Loučily jsme se až před půlnocí. Byl to po dlouhé době krásný večer. Veselý. Kočičky usnuly v křesle, přitulené k sobě.
Simona měla pravdu, kočičky jsou skvělé společnice. Pohled na hrající si koťata rozptýlí smutek a vyvolá úsměv. No, někdy i chechot. Například když se Lentilka soustředěně snaží vyšplhat po mokrém tričku na pokojový sušák prádla. Natáhne se, chytí se drápky a… tričko sjede na zem. Podívá se nevěřícně nahoru a dolů. Tričko je fakt na zemi. Je optimistka, zkouší to na dalším. Tímhle způsobem mi posbírala všechno prádlo na které dosáhla. Linka – Pralinka mi zas tak vytrvale vyklízela poličku s drobnostmi, až jsem pochopila, že to je její polička a moje krámy tam nestrpí.

V noci se ke mně obě tulí a vrní mi do ucha. To je aspoň ukolébavka. Už se nepřejídám sladkostmi a začala jsem cvičit. Ne tak až bych byla schvácená, na to se mám příliš ráda, ale tančím si pro sebe při hezké hudbě a cvičím krátkou sestavu podle televize na zpevnění postavy. Není to jen tak samo sebou, to se ví. V autobuse potkávám skoro každý den nového kamaráda. Jmenuje se Patrik. Žádná jiskra sice mezi námi nepřeskočila, ale stejně se mu chci líbit. Když mi řekne, že mi to sluší, hned mám celý den lepší náladu.

Kočičky rostou jako z vody, dobře přestály kastraci a dělají mi jen radost. Pralinka je mlsnější, Lentilka hravější a každý den mě po příchodu z práce nadšeně vítají. „Kočičí společnost mi prospívá,“ pochvalovala jsem si před Simonou.

Telefon. „Ahoj Blani, mohl bych tě pozvat zítra na oběd?“ „Aleši? No ty seš ten poslední člověk od kterého bych to čekala.“ Nechala jsem se dlouho přemlouvat, ale zvědavost samozřejmě zvítězila. Copak se asi děje, že mě chce vidět? Raduji se z toho, že už ve mně neprobudil ani náznak rozechvění, žádný cit. Rozchod už vážně přebolel.

„Sluší ti to,“ řekne mi na přivítanou. Dali jsme si znamenité maso na grilu, později i kávu a zmrzlinový pohár a já jsem celou dobu Aleše nepovzbudila ani jedinou otázkou, tak nakonec začal sám. „Byla to chyba, nestála za to. To ty jsi ta pravá, chybíš mi.“ Hmhm to se dobře poslouchá. „Chtěl bych se k tobě vrátit, dáš mi druhou šanci?“ zašeptal. „Nebo už někoho máš?“ „Mám, přikývla jsem. „To sis teda pospíšila. Tos mě snadno nahradila!“ Řekne popuzeně. Ale vzápětí změní tón, „chápu tě, to já jsem ti ublížil, ale dej mi šanci, ať to napravím. Uvidíš, že jsem lepší než můj sok.“ „Nevím nevím, oni jsou totiž dva.“ „Cože?! To jsem si o tobě teda nemyslel. To je zvrhlost. Tys beze mě úplně zvlčila!“ Je pohoršený a pobouřený. Musím se smát. „No, spíš dvě, mám dvě kočky.“ „Ty máš dvě kočky?!“ Alešovi poklesla čelist. „Přece víš, že kočky nesnáším.“ Užasle na mě hledí, zatímco já se s úsměvem zvedám, „Už musím jít, musím ještě nakoupit kapsičky, ahoj.“

Autorka: Lenka Novotná

Foto: Jindřich Pachta