Stáli při nás andělé, aneb Fištův boj o přežití

Tento příběh je skutečný. Vše se stalo v dobách minulých, ale myšlenky jsou stále čerstvé…

Už nějakou chvíli jsme žili na vsi, vše jsme postupně poznávali. Hlavní zálibou byly naše fenky a pravidelné procházky, docházení na cvičák za slunce, deště i mrazu a další aktivity se zvířátky a přírodou spojené. Mezi právoplatné členy naší domácnosti patřily - vlkošedá fenka Máša, černá fenka Ebinka a neméně důležitými členy byly také kočičky – černá Žolinka, mourek Fišta, tou dobou kouřový a dnes již černý Elfíček, dlouhosrstá kráska Natálka s apartní pihou na čumáčku, zrzavá jednooká Zlatuška a černobílá kočička jménem Bubáček.

O kočičkách jsme toho věděli tenkrát jen velmi málo. Ve snu by nás navíc vůbec nenapadlo, že v budoucnu zasvětíme své životy pomoci opuštěným a týraným kočičkám.

No nic, jedeme dál. Byla zima, šíleně mrzlo a my jsme řešili vážný stav našeho milovaného mourka Fišty. Jednoho dne jsme se totiž vrátili z práce domů a Fišta nemohl vyskočit na lavici v kuchyni, stále odpadával. Zírali jsme na kocourka v němém úžasu a nechápali jsme, co se mu mohlo asi stát. Ještě tentýž večer jsme se tedy vypravili k paní veterinářce na Kladno. Fištův stav byl zhodnocen jako méně závažný. Nebylo jisté, co se s kocourkem skutečně děje, a tak dostal cosi na sražení teploty. Od té chvíle mi mourek Fišta dělal společnost v práci, to aby byl řádně pod dohledem. Jenže ouha, kocourkův stav se nelepšil a sotva uběhlo pár dnů a blížil se víkend, Fištovi se citelně přihoršilo. Pravidelně jsme dojížděli na kladenskou veterinu, ale stále nic nezabíralo. Navíc, byli jsme nezkušení, dnes už bychom samozřejmě žádali podrobná vyšetření, ale tenkrát nás nic takového nenapadlo.

Přišla sobota a první velmi vážná krize, Fišta už neudržel krok, chvílemi se snažil jít a chvílemi bezvládně ležel. V konečném důsledku padal, to když se podařilo konečně kocourovi postavit na tlapičky. Začali jsme propadat zoufalství. Rychle jsme volali paní veterinářce, jenže ta byla tou dobou na horách a poradila nám, abychom zavolali na pohotovost, anebo abychom počkali na její pondělní návrat. Čekat do pondělí však nepřipadalo v úvahu, volali jsme tedy na pohotovost do Prahy. Na pohotovosti nám narovinu sdělili, že jezdit nemáme, neboť naše paní veterinářka určitě ví, co dělá a jistě nám v pondělí kocourka ošetří. To však bylo pro nás nepřijatelné a reakce veterináře zároveň nepochopitelná, a tak jsme si vyhledali kontakt dle rad kolegyňky z práce na kliniku v Horoměřicích s doporučením na MVDr. Herčíka. Na této klinice si do telefonu vyslechli popis kocourkova stavu a oznámili nám, abychom ihned přijeli, neboť čas bude hrát v tomto případě zřejmě největší roli. Bez váhání jsme tedy vyrazili.

Horoměřická klinika má mnoho zaměstnanců a ordinuje zde více veterinářů, jako zázrakem jsme ale natrefili přímo na MVDr. Herčíka, šlo zřejmě o osudovou náhodu. Tím nechci říct, že by jiný veterinář neodvedl stejně kvalitní práci, to vůbec ne, jen jsme tím byli upřímně řečeno tenkrát potěšeni. Pan veterinář nadzvedl kocourkovi oční víčko a pravil: „kocourek je anemický, je to špatné, odebereme krev.“ Poté jsme chvíli čekali na výsledky. Mezi možnými nemocemi byla jedna ze smrtelných kočičích nemocí FIP, na tu však byl Fišta negativní. V úvahu připadala také otrava a škála dalších méně či více závažných onemocnění. Po chvíli si nás pan veterinář zavolal zpět do ordinace, v ruce třímal papír s krevními výsledky a dodnes slyším, jak pravil: „rychle vzpomínejte, co mohl kocourek špatného pozřít, máme totiž co dočinění s otravou a vypadá to na chemickou látku.“ Panu veterináři jsme líčili, jak nikam kočičky nechodí, vždyť přece bydlí čistě doma, kytky nemáme a ven kočičky rozhodně nechodí, nic tedy sníst kocourek určitě nemohl. Michal najednou zavolal: „ano, je to savo, už vím!!!“ Pan doktor však konstatoval, že kocourek nedostal potřebnou léčbu, otrava v kocourkovi řádí již týden, a tudíž má jen malou šanci na přežití.

Michal mi poté po cestě domů líčil, jak ošetřoval plíseň v místnosti savem, já jsem si to také vybavila, sice větral, jenže nás nenapadlo, že se může kocourek opřít o zeď a slízat savo ze srsti. Druhou možností bylo vstřebání sava kůží. Byla to osudová chyba, tenkrát nám ale vůbec nedošlo, že se může stát něco až tak zásadního. Bylo to pro nás kruté poučení a nechť je tato zkušenost poučením pro nás pro všechny.

Co čert nechtěl, Fišta nám navíc zvracel prášky, které měl několikrát denně užívat, a tak jsme museli dojíždět na injekce na veterinu do Horoměřic. Takto jsme kliniku navštěvovali dlouhodobě. Další návštěva na sebe nenechala dlouho čekat…

… Vládu převzala zima, venku nastaly třeskuté mrazy. V osudový den jsme měli naplánovanou cestu s pejsky – Mášou a Ebinkou do kladenského lesa. Vyrazili jsme hned zrána, neboť v odpoledních hodinách jsme se už museli věnovat plně Fištovi. Celou cestu padal sníh a intenzita náporu sněhových vloček stále sílila. Vydali jsme se na cestu s tím, že se po procházce a nákupu vrátíme domů, popadneme kocourka a pojedeme s ním na veterinu. Vše jsme si hezky naplánovali a vydali se na cestu. Vybrali jsme si k procházce les okolo cvičáku, který jsme důvěrně znali. Ten den jsem měla zvláštní pocit, který neumím popsat a ani vysvětlit. Procházka byla plná dojmů, detailně si vybavuji, jak Michal nadával, abych nefotila, že zničím foťák, protože stále sněžilo, a proto hrozilo, že foťák navlhne.

Celí promrzlí jsme po procházce zajeli na nákupy. Auto bylo naprosto plné, nakupovali jsme v Tescu i v Hornbachu. Cestou zpátky nestačili silničáři odklízet sněhové závěje, které byly naprosto všude, bohužel i na hlavních tazích. Cestou jsme také potkávali auta v příkopech, bavili jme se o tom, že musíme jet opravdu pomalu, dokonce si vybavuji rychlost, kterou jsme si proráželi cestu k domovu. Myšlenkami jsem byla stále u Fišty…

…Najednou, bylo to těsně před Lotouší se s námi začalo auto točit, nejdříve jsme dostali smyk, hned poté následovaly hodiny, pak jsme se začali kutálet ze svahu do příkopu přes střechu. Auto udělalo několik kotrmelců. Vnímala jsem velmi zpomaleně zrychlený obraz, nelze to popsat jinak. Viděla jsem hlínu a sníh, hlínu a sníh, přesně tak, jak se auto otáčelo děsivě rychle, ale zároveň jsem vnímala nezvykle a absolutně zpomaleně každý detail hlíny, sněhu a nakonec také střepů. Najednou, jakoby se začal přehrávat celý můj dosavadní život, viděla jsem své sestry, rodiče, školu, chatu, zimu, léto, hory i moře a nejen to, viděla jsem samu sebe jakoby odněkud z výše. Vyjevil se mi zvláštní obraz, slyšela jsem totiž svou starší sestru jako malou holčičku, jak na mne pokřikuje: „chyť si mě, chichichi.“ Také jsem slyšela jakoby zvláštní cinkání...

…Visela jsem zaklíněná v autě na pásech hlavou dolů, auto bylo totiž na střeše. Michal se dobýval okénkem ven z auta, Ebinka pobíhala po poli, Máša nikde. Slyšela jsem Michala, jak něco říká, znělo to jako: „to ne, to se nemělo stát, to přeci nikdo nechtěl.“ Já jsem odpovídala jen v myšlenkách, mluvení nemělo v této sféře absolutně žádný význam, prostě jen síla myšlenek vysílaná někam v jakémsi jiném časoprostoru do jiné sféry. Cítila jsem jakoby vyšší smysl myšlení a nechápala jsem Michala, proč to říká, když já osobně jsem se cítila velmi dobře. Nasávala jsem intenzitu Michalova myšlení a nedokázala jsem si vysvětlit, proč se zabývá naprostými malichernostmi. Nedávalo mi smysl, proč se děsí a proč se tím vším vlastně tolik zaobírá. Vše trvalo ve skutečnosti jen pár vteřin, moje duše však tuto událost vnímala jako celou věčnost – vyšší chápání, přenos myšlenek, ale také bílou barvu. Bílá byla jinak bílá, byla totiž zářivě bílá…

… Slyším Michala, jak řve: „musíš rychle ven, slyšíš?“ Začala jsem se doslova drát z rozbitého okénka ven. Michal se ptá: „co je ti?“. Já odpovídám: „kde je Máša? Musíme na veterinu s Fištou! Krvácí mi ruce.“ Cítila jsem strašný chlad, ruce jsem měla zakrvácené, jinak se zdálo být vše v pořádku. Zjistila jsem, že krvácející ruce má na svědomí skelná drť, ze které se vyrábí skla v automobilech.

Zpomaleně se otáčím směrem k místu nehody a periferně zachycuji strom stojící těsně vedle našeho již nabouraného automobilu. Nechápu to, stačilo pár centimetrů a byli bychom všichni mrtví. Oba s Michalem víme, jakou rychlostí a razancí auto letělo a razilo si cestu dál. Zůstala jsem naprosto ochromená. „Aha, tak ještě asi neměl přijít konec?“, napadlo mne v tu chvíli.

Fenka Máša byla zavalená pod nákupem. Rychle jsme ji vyprostili ven a Máša, jakoby se nechumelilo a ono už se skutečně chumelit přestalo, lítala s Ebinkou po poli. Celá událost byla neuvěřitelná. Vše bylo rozbité, jen my - živé bytosti + mobil a foťák jsme zůstali plně funkční. Tedy, foťák měl hlínu a sníh na povrchu objektivu, ale to vše se nakonec vyřešilo. Rychle jsem volala na veterinu, že přijedeme, ale vzhledem k autohavárii se značným zpožděním. Michal následně volal odtahovku, která u nás byla zhruba tak do dvou hodin od celé události. Psí holky skákaly radostí po poli a my jsme stáli naprosto oněmělí nezvyklým zážitkem. Co se má stát, jednoduše se stane a nikdo s tím nic neudělá.

Fotogalerie související s tímto článkem: http://srdcemprokocky.rajce.idnes.cz/Fistuv_boj_o_preziti

Chvíli jsem přemýšlela nad tím, že se Michal musel bát o naše životy. Proč mi to tam “výš“ ale přišlo normální? Nejsem to náhodou já, kdo se dodnes neumí vyrovnávat se ztrátami duší? Vlastně, teď jsem to pojmenovala špatně, duše se přece ztratit nedá, mám na mysli to, že se neumím vyrovnat se smrtí. Anebo se nakonec duše opravdu ztratit dá? Asi ano, ale nakonec se vždy najde. No, vidíte to sami, není to se mnou vůbec jednoduché. Možná se jen neumím dostatečně vyjádřit, nevím.

Ten den jsme se dostali na veterinu, ten den dostal Fišta životně důležitou dávku léků. Opět jsme byli spolu - celá naše několikačlenná rodina. Doma jsme rozjímali nad životem, bylo to fascinující.

Dodnes netuším, co znamenal ten zvláštní zážitek v prvních chvílích autohavárie. Dodnes si nedokážu vysvětlit, co a jak se stalo, vždyť jsem na sobě neměla ani šrám a zakrvácené ruce do toho nehodlám počítat, ruce byly pouze rozpíchány skleněnou drtí, nic víc. Nebylo nutné ani ošetření v nemocnici. A Fišta? O tom skutečně můžu říct, že přežil svou smrt. Vím, že tam „výš“ byl také. Vím, že musel bojovat a děkuji za to, že nám bylo dovoleno v den naší nehody dojet na veterinu, byť by se zpožděním. Fišta tak mohl přežít svůj těžký boj. Životních zkoušek nás však potkalo více, postupně se ke všem určitě dostaneme.

Fišta momentálně obývá venkovní výběh a je jedním z největších a velmi spokojených kocourků v našem útulku... A ještě něco, nabourané auto se jmenovalo Gustav. Od této události už autům jména nedáváme...

Autorka: Kristýna Kacálková