Rozloučení s nezapomenutelnou a milovanou Tarjinkou

Vcházím na ranní terasu a koukám. Podvědomě cítím bodnutí u srdce. „Bože, kde je Tarja?“, říkám si nahlas. „Tarji, Tarjinko, Tarjo?“ Nic se ale neděje, stále Tarju nevidím. Hledám v košíku, za košíkem, v pelíšku, v kočičích stanech. „Tarjo, prosím tě, Tarjo, kde jsi?“ Procházím terasu a Tarja stále nikde. Už už se chystám hledat ztracenou Tarju v hlavní budově mimo terasu a v tom si všímám přikrčeného tělíčka za turbo záchodky přímo na terase. Tělíčko je klečící, hlavička směřuje k zemi. „Tarjinko?“ Nic se ale neděje, Tarja nereaguje. Přemísťuji Tarju do pelíšku, kočička nedrží vůbec stabilitu. „Tarjinko, počkej, přinesu ti mléčko!“ Žádná reakce, na kterou jsem byla doposud zvyklá, ale nepřichází. Namáčím prst do mléčka a přikládám mléčko Tarje k čumáčku, stále však nic. Doslova nutím Tarju pít a hned po chvíli přestávám. Začíná mi klesat tlak, dělá se mi mdlo, jsem nervózní, cítím strach a úzkost, dostavuje se částečná hysterie. Tarjince nejde ťapat, nejde jí udělat byť by jeden jediný krůček, a tak přepadává ze strany na stranu. Zůstávám v šoku, v tu chvíli mi však ještě blížící se Tarjinky konec nedochází. Vždyť, včera jsme si Tarju všichni hladili, měla se k nám, vrněla, spapala celý jogurt…

„Holčičko naše, nevzdávej to, pojedeme na infuze a bude ti zase dobře“, povídám Tarjince. Dokonce v duchu přemítám, že kočičku povezu do Horoměřic, je tam víc sestřiček a já dnes nemůžu sedět u infuze. Tedy můžu, ale jak vše udělám, jak vše zvládnu? Tarja se vyvrací a já začínám naplno vnímat, že je zle. Postupně začínám vstřebávat vše, také to, že dobře už nikdy nebude. Ukládám kočičí bezvládné tělíčko do pelíšku a v duchu se mi vybavují slova pánů veterinářů, paní Fillové a Michala.

Běžím ke stolu, abych šokovaná zapsala naše velké trápení na web. Pohledem zachycuji sotva načaté kapičky do uší, které jsou umístěné poblíž stolečku. Kapičky na bázi alternativní medicíny určené právě pro naši Tarju, které jsme dostali od paní Fillové. V duchu prosím paní Fillovou o pomoc. Vím, že mi nářek nepomůže, ale chytám se naprosto všeho.

Snažím se chápat život a smrt z druhé strany, ale stále se s tím nedokážu ztotožnit. Říkám si, že některé situace jsou nevyhnutelné, a pokud se naplní čas duše na tomto světě určený, nikdo s tím bohužel nic neudělá. Tak to prostě v životě chodí, ale já to v tu danou chvíli odmítám a zároveň nechci pochopit.

Až po dlouhé chvíli od nalezení bezvládné Tarjinky jdu probudit Michala. „Tarja umírá, Michale“, vysvětluji situaci. Michal na mne kouká a netuší, že už nějakou dobu vím o něco víc. Většinou hned běžím s nářkem probudit Michala, dnes je situace jiná. Tentokrát za Michalem hned neběžím a samostatně se snažím přejít první chvíle plné šoku. „Necháme Tarjinku uspat“, dodávám. Ještě několik chvil předtím jsem přemýšlela o krevních testech, poté o infuzích, teď už ale vím a cítím, že přichází konec a nepomůže nám už vůbec nic. Odběry krve, infuze – to vše by bylo jen dalším prodlužováním trápení, dochází mi. Přišel čas a Tarjinka už musí odejít na druhý břeh. Musíme ji nechat jít, nesmíme ji trápit. Pomůžeme ji vyprovodit na poslední cestu.

Přemýšlím nad tím, co by se stalo, kdyby byla uspána Tarja hned první den, kdy byla nalezená. Jak by to bylo všechno jednodušší, sice bolestivé, ale daleko jednodušší. Záhy se na sebe zlobím, jak mne vůbec mohou napadat takové věci. Asi by to opravdu bylo menší trápení pro nás pro všechny, ale kdo mohl tušit tak rychlý konec? Zároveň jsem si naprosto jistá, že bych nikdy neměnila a vždy bych ráda s Tarjou prožila znovu a znovu šťastné chvíle plné lásky a citů. Jsem si naprosto jistá její kočičí náklonností a přízně k nám. Láskou nás zasypávala plnými doušky. Vím, že u nás byla Tarja šťastná. Vím, že se jí u nás líbilo. Jsem nesmírně vděčná za setkání s tak úžasnou kočičkou. Kdo má cit, pochopí mne. Byla za vše vděčná, vrněla, ducala nás hlavičkou, krásně papala i odpočívala. Bože, vždyť já ji slyším vrkat jejím nezaměnitelným hláskem ještě teď. Zkrátka, slyším vše tak silně a intenzivně, až se mé oči opět plní slzami.

Nenacházím vhodná slova, kterými bych dokázala vyjádřit hlubokou lítost nad tak nečekanou a bolestivou ztrátou. Prožívám období plné starostí, ale nedovolím sama sobě v té nejhlubší úctě k tak úžasné kočičce, jakou byla naše milovaná Tarja, naposledy se s ní nerozloučit.

Neznám bolestnější chvíle, než jakými jsou ztráty nejbližších milovaných. I když vše chápu, tak ve skutečnosti nechápu vůbec nic. Naprosto se sama v sobě ztrácím a chytám se úplně všeho. Podpora přichází ze všech stran, ale popravdě řečeno nedokážu normálně reagovat. Nedokážu v tu chvíli unést a sdílet se všemi tak velké břemeno, a proto se musím vypsat ze svých pocitů. Bude to ještě dlouho bolet, než se dostaví duševní klid a rovnováha.

„ Kristý, říkal jsem ti, že mi máš zavolat!“, praví Michal do telefonu ve chvíli, kdy jsem se vrátila domů z veteriny. „Tarja už s námi není, Michale“, já bych ti určitě zavolala. „Netrap se, Tarja by si to nepřála, už ji nic nebolí, už by se jen trápila, ještě se ozvu“, říká Michal a pokládá telefon. „Já vím, že by se trápila, vím to“, říkám si nahlas už sama pro sebe. Slzy mi stékají po tvářích. Nechci přijmout pravdu, zatím rozhodně ne.

Vidím v tu chvíli naši Gábi, jak jsme spolu celou situaci na Kladně řešily, to když mi volala zoufalá paní, že tam kdesi ve Slaném leží placatá kočička a já jsem se pro Tarju chystala odjet. „Gábi, děkuji za pomoc!“ Jak moc jsem se vyděsila, když jsem naši Tarjinku poprvé viděla ztrápenou a placatou. Vybavuji si paní, která Tarje poskytla první pomoc, jak plakala, když mi kočičku předávala. Jsou to tak moc smutné vzpomínky a navíc velmi intenzivní, které se vrývají hluboko pod kůži a zároveň nás tyto vzpomínky posouvají kamsi vědomě dál. Nelze vše slovy vypovědět.

Vidím Tarju v kleci, pak v další a další kleci, to když jsme naši zlatou kočičku stěhovali “za lepším“. Přichází terasa a na ní je naše milovaná Tarja již svobodná a volná. Tarja kouká, pozoruje pejsky, vypadá spokojeně. Tarja je konečně šťastná, odpočívá, papá, záchodek má hned vedle pelíšku, aby jí nedělalo problém dojít si tam. Hrudky moči v záchodku jsou ale děsivě objemné. Pozorujeme výkyvy také v papání. Ouška jsou stále plná krve a krvácí dál a krvácí a krvácí. Vyzkoušeli jsem jednu veterinární kliniku, pak druhou. Nevíme si rady, čekáme na další návštěvu veteriny, které se ale Tarja už bohužel nikdy nedočká.

Kočička Tarja patřila nám všem. Nezapomenu nikdy, jak obrovskou vlnu solidarity Tarja vzbudila mezi vámi všemi - našimi čtenáři a dárci. Zůstaly nám tady dary – diety, pleny, mléčka, hračky. To vše bylo určeno pro naši milovanou Tarju. Je to nesmírně dojemné a opět jsou tady slzy. Vaše dary využijí naše kočičky, ale pravá podstata darů určených pro Tarju v myšlenkách zůstává.

Ten měsíc a kousek s tebou strávený u nás, Tarjinko, byl pro mne, jako bych tě znala celou věčnost. Tak moc jsi byla naše, tak moc jsi k nám patřila a tak moc jsme tě milovali. A nejen my, milovali tě také naši čtenáři, kteří o tobě četli i návštěvy, které za tebou jezdily. Jsem si jistá, že už vše vidíš z jiného pohledu, že bys nechtěla, abychom se trápili, ale tady na našem světě jsou jiné zákony a jiné myšlenky – ty pozemské, než jsou tam nahoře, a proto se nelze netrápit. Vím, že to víš, naše milovaná Tarjinko. Odpočívej v klidu a pokoji, nikdy na tebe nezapomeneme. Ty chvíle s tebou strávené nám otevřely zase o další velký kus naše srdce. Byla jsi další kočička, která nám ukázala naprosto jednoznačně a jasně směr cesty, kterou se máme za každou cenu ubírat. Děkujeme ti, Tarjinko, že jsme s tebou mohli strávit byť by jen krátký kousek našeho života a věnovat ti část svých srdcí. Odměnou nám byla tvá přítomnost, náklonnost a vděk, který umí poskytnout jen opuštěná zvířátka. Ve světě lidí totiž nic tak upřímného neznáme. A co víc, ty jsi nám dala celé své srdce tím nejkrásnějším způsobem.

Naše milovaná Tarja: http://srdcemprokocky.rajce.idnes.cz/Video_-_Tarja_19.7.2011

Hladíme Tarju a přikládáme na ni ruce, aby cítila, že jsme jí nablízku: http://srdcemprokocky.rajce.idnes.cz/Tarja_je_na_tom_moc_spatne_-_19.7.2011

Rozloučení s Tarjou: http://srdcemprokocky.rajce.idnes.cz/posledni_rozlouceni_s_Tarjou

Viděla jsem tě dnes Tarjinko umírat, držela jsem tě za tlapičky i hlavičku a hladila jsem tvůj kožíšek až do samotného konce. Cítila jsem odcházet tvoji dušičku, bít tvé srdíčko, byla jsem stále s tebou. Odchod jsi neměla snadný, tvá dušička nás nechtěla jen tak opustit. Nakonec jsi naposledy vydechla a v pokoji a klidu mohla tvá dušička odejít za Míšou, Puntíčkem a ostatními kočičími kamarády. V tuto chvíli už bydlíš v jiném lepším světě, jsi tam nahoře a my všichni bojující za ochranu zvířátek na tebe tady dole budeme vždy vzpomínat se srdcem na dlani.

Vám všem – našim čtenářům, fanouškům a dárcům děkujeme z celého srdce za podporu a pomoc v krušných chvílích, to když jsme si mysleli, že to neutáhneme. A vůbec tenkrát – tedy nedávno nešlo o utažení na vařené nudli, ono šlo skutečně o utahování opasků. Nevěděli jsme totiž kudy kam a vy jste nás v tom opět nenechali.

Vzpomínáme a nikdy nezapomeneme,

Kristýna, Michal a všichni kamarádi ze srdíčkového útulku i přátelé, kteří ti pomohli žít alespoň na chvíli lepší život